Článek
Ztracená dovolená je tak trochu šílený dokument o hledání šestice anonymních Asijců na základě tajemných negativů ze Švédska. Jak vznikl nápad vydat se po jejich stopách?
Původně jsem chtěla udělat film o masovém turismu. Když už jsem měla připravený scénář, dozvěděla jsem se, že existuje Láďa Jelínek, který ve Švédsku nalezl v kontejneru ošuntělý kufr s negativy, na kterých jsou prý "vtipní Japonci pózující v pampeliškách." A když jsem je uviděla, rozhodli jsme se, že ty fotky můžou být vlastně scénář filmu - povedou nás, lidé na nich budou průvodci po naší cestě.
Zajímalo mě, kam nás fotografie můžou zavést a jaké světy můžeme díky nim poznat. Fotky o nás totiž něco vypovídají, je to něco banálního a tajemného zároveň. Připadá vám šílené pátrat po někom jenom podle ztracených fotek? Proč? Ten film pátrá i po tom kdo jsme, v jakém světě žijeme. Pátrá po povaze dnešního člověka: člověka - turisty.
Časem se film vyvinul také v příběh o hledání v propojeném světě, téma se hodně posunulo, ale pořád je o turistech a o tom, kdo jsme, proč a jak se fotografujeme a jestli je možné najít někoho jenom na základě jeho ztracených fotografií.
Zajímavé je pátrání po jejich národnosti. Jak vypadá podle vás typicky "čínská tvář"?
A víme, co je česká tvář?! To jsou věci, nad kterými moc nepřemýšlíme. Jak je možné, že Číňan pozná Číňana, jak je možné Číňana odlišit od Vietnamce nebo od Korejce a jak je možné rozeznat Číňana z Hongkongu od Číňana z kontinentální Číny? Překvapilo mě, jak pro rozeznávání národností mají Asijci velmi vyvinutý cit. Shodovali se na tom, že na fotkách jsou Číňané ze severu Číny a že by to mohli být vládní úředníci.
Především se většina sinologů i Asijců shodla na tom, že to jsou určitě Číňané. To byla výchozí situace filmu i pátrání: zkusit najít šest lidí mezi tou miliardou tři sta milióny a zkoumat, jestli je náš svět doopravdy propojen a jaká je povaha propojení. Ve chvíli, kdy začnete pátrat po Číňanech, vynořují se další témata: stále nemohou úplně volně cestovat a jsou ze země s problematickým režimem. Začnete se ptát, proč pózují před vojenským křižníkem nebo v pampeliškách. Kdo to může být?
Naučila jste se asijské národnosti po této zkušenosti lépe rozeznávat?
Myslím, že částečně ano. Když si totiž začnete všímat detailů, zjistíte například, že Číňané mají kulatější tvář, že Japonci jsou daleko drobnější a že mají jiný způsob chůze, pohybu a gest. Ale nejde to takto zobecňovat. I proto jsem měli nápad, že film bude provázet pexeso s detailními portréty různých asijských tváří - Číňanů, Vietnamců Korejců, Japonců. Už malé děti by se učily je rozeznávat, přiřazovat k sobě stejné tváře.
Taková hra Najdi si svého Číňana...
Přesně. Už odmalička by se děti učily místo xenofobie naopak porozumění - třeba by neříkaly tak často větu: Vždyť jsou všichni stejní!
Jenže ta hra trvala skoro čtyři roky, že?
Samotné pátrání trvalo téměř tři roky, jeho součástí byla i interaktivní výstava nalezených fotek v Mánesu nebo webové stránky, kde je mimo jiné možnost si některé nalezené fotky prohlédnout (www.lostholiday.com) a kde se dozvíte v jakých kinech se film promítá.
Výstava byla podstatným momentem v celém filmu, protože spousta lidí, kteří na výstavu přišli, nám pomohla zrekonstruovat trasu těch Asijců, určit řadu míst, kde se fotili. A my jsme se pak po jejich stopách vydali s kamerou.
Věřila jste, že je možné je najít? Do dvou třetin filmu to vypadá na otevřený konec...
Nechtěla bych prozrazovat, jak příběh dopadne! Poslední indicie je, že zavolali z čínské televize a že štáb do Číny odjíždí. A co se bude dít dál, je zahaleno rouškou tajemství. Věřili jsme tomu, že film má smysl natáčet tak jako tak, i kdybychom nikoho nenašli, můžeme je najít pak skrze film, ne?
Překvapením je určitě reakce z čínské televize...
S čínskou televizí jsme se pokoušeli několikrát zkontaktovat. Je to nejúčinnější způsob jak pátrat po Číňanech, protože v Číně třeba nevycházejí v tak obrovských nákladech žádné noviny, kdežto televizi sleduje většina lidí, i vesnicích. A že je to nějaká sledovanost, pořady s naším příběhem tam vidělo více než 300 miliónů Číňanů.
Tím jsme zároveň zkoumali, přes jaká média je svět propojený, jak je to v Číně s internetem. Ocitli jsme se i v populárních čínských internetových diskusní fórech, a dokonce jsme se dostali na pár dní do žebříčku nejdiskutovanějších témat. Ale udělali jsem chybu, že jsme tam náš článek uložili na apríla, neuvědomili jsme si, že to tak funguje i v Číně.
Spousta lidí nám nevěřila, že hledáme nějaké lidi podle fotografií, ale přesto jsme dostaly stovky nabídek pomoci v pátrání.
Na cestě za tajemstvím turistických fotografií jste také zkoušela sledovat na těch fotografiích auru. Jak vypadá ta vaše?
Ve chvíli, kdy jsme už skoro rezignovali na další pátrání, napadlo nás oslovit kartářky a jasnovidce a zašli jsme na "astro burzu", kde se tito lidé scházejí. Našli jsme přístroj s názvem "aura-video", o kterém nám řekli, že "měří auru v reálném čase". Natáčeli jsme proto scénu, ve které Láďa, nálezce fotografií, zkouší změřit, jakou auru má fotografie Číňana. A oni tam naskakovaly různé barvy a grafy a bylo to docela veselé. A moje aura? Ta je červená, možná s kousky modré a zelené...