Článek
Jak píše redakce nakladatelství v předmluvě, téma husitství se vine celým Renčínovým dílem. Stalo se pro něj neutuchající inspirací a nejhojněji se už projevilo v publikacích pojmenovaných Tady jsme už jednou byli, Renčínova satirická čítanka či Z dějin národa českého.
Pravda, texty středověkého kronikáře samy o sobě humorné nejsou, ovšem ve spojení s klasikem českého kresleného humoru, s jehož kresbami a postřehy se v novém tisíciletí setkávali po víc než desetiletí i čtenáři Práva, dostávají zcela nečekaný, často aktuální náboj. A podobně jako v případě knih inspirovaných rybařením, smutkem tajících sněhuláků, dobrou zprávou, špatnou zprávou, okouzlením vínem či českými luhy a háji se myšlenky spojené s pohledem na husitství ohlašují zrcadlením dnešního světa. V případě jeho pánů Dlabáčka a Rambouska či paní Marie také selským rozumem, který si s naší realitou stejně neví rady.
Je to další pocta dílu umělce, který začínal v roce 1962 v Mladém světě, od roku 1965 působí na volné noze, vystavoval na desítkách přehlídek a získal i ocenění ve světě. Možná je to i tím, že si je v třeskutých proměnách světa vědom málo se měnící člověčiny. „To archetypální zřejmě v lidech zůstalo. Například závist,“ řekl před časem.
Podobně se postavil ke své schopnosti oslovovat po desetiletí právě prudce se měnící společnost. „Snad jsem měl nad sebou i nad dobou vždycky určitý nadhled, jinak bych asi nemohl pracovat,“ řekl skromně.
Přes veškerý sarkasmus je však povznesen nad smutek lidí či kal z měnících se dob a důsledků nedobrých lidských vlastností. „Jestliže si to člověk připustí, tak opravdu neprožívá nic jiného,“ zněla zcela pragmatická odpověď na toto téma.
Smysl pro humor Vladimíru Renčinovi nikdy nechyběl.
Snad právě proto dokáže citlivě vnímat souvislosti včerejška a dneška. Třeba v komentáři kresby husity po bitvě na poli plném zabitých: „Po boji za pravdu člověku vyhládne. Teď bych si dal vepřoknedlozelo a máz piva!“