Zrcadla reality aneb malba není mrtvá na výstavě Beyond Reality

Kdo se do konce roku vydá do pražské Galerie Rudolfinum, bude mít jedinečnou příležitost podívat se na přehlídku britské malby, jejíž název bychom mohli přeložit „za realitu“ nebo „za realitou“.

Série obrazů částečně vycházející z tradice fotorealismu a hyperrealismu a částečně z odkazu na staré mistry zahrnuje vedle světových hvězd typu Damien Hirst nebo bratři Chapmanové i mladé talenty reprezentované českým malířem žijícím v Londýně Hynkem Martincem. Ostatně čtyři Martincovy portréty přítelkyně Zuzany, s nimiž uhranul nejednoho kurátora i sběratele, celou výstavu otevírají a nasazují laťku hodně vysoko.

Na začátku byla riskantní myšlenka neukazovat pestrý přehled v Čechách málo známého britského umění, ale poměrně úzce zvolené tendence současné ostrovní malby. Přitom se v druhém plánu držet záměru vybrat obrazy, které obstojí v konfrontaci s digitálními médii.

A nejen obstojí. Umělci používají malovaná díla jako svou výpověď o realitě, uvažují nad realitou nejen vizuální, ale i kulturní, sociální a samotného obrazu, přemýšlejí, co to realita je a jakou skutečnost oči vidí. Často s oním výsekem světa manipulují, shazují jej nebo dotahují do extrémní dokonalosti.

Na rozměrných barevných i černobílých portrétech potetovaného muže a ženy dokazuje třiačtyřicetiletý Jason Brooks, jak kvalitní a precizní malíř je. Ben Johnson a Jonathan Wateridge k plátnům zase přistupují až superrealisticky. Johnson maluje interiéry paláců, které jsou neskutečně skutečné, jako by uměl dohlédnout dál za jednotlivé digitální pixely, Wateridge zase vzdává hold nejlepší tradici realistických malířů, přitom si hraje s tajemstvím, protože na jeho plátnech je cosi znepokojivého. Je to ten podivný stín nebo perspektiva?

Keith Tyson pracuje s fragmenty tak, jak je zanechávají v podobě fotografií třeba z mobilních telefonů lidé na internetu. Skládá zneklidňující puzzle ze západu slunce, tornáda nebo výbuchu atomového hřibu. A z úplně jiného soudku jsou tužkou kreslené sekvence z hollywoodských filmů od Marie Harnettové. Jeden z nejdražších umělců světa Damien Hirst nevybočuje ze své cesty hraničních témat – zachytil intimní moment svého života, narození syna.

U jeho obrazů se jasně vytyčená cesta láme a dostáváme se do druhé poloviny výstavy, která zdůrazňuje spíše narativní aspekty malby. Ged Quinn si hraje s realitou dějin umění, když odkazuje ke klasické malbě a evropským mistrům, a s velkou dávkou humoru tento přístup přivádějí téměř k dokonalosti oslavovaní mistři vizuálních extrémů Jake a Dinos Chapmanové. V bazarech nakoupili staré, ordinérní portréty, aby drastickými i jemnými zásahy nechaly proměnit ony tváře v obličeje zcela jiné. Jednoduše vrcholný zážitek.

Tím se dostáváme na konec, jímž Chapmanové uzavírají pomyslný kruh příběhu o tom, jak silné umění malba je a že závěsný obraz rozhodně za mrtvý považovat nemůžeme.

Na rozdíl třeba od hravé letní expozice London Twelve, prezentující současné londýnské umění v jeho nejrůznějších polohách, může jít návštěvník v Galerii Rudolfinum do větší hloubky, což nutně vyžaduje jeho spolupráci a dostatek času.

Beyond Reality není výstava přeplácaná, prostor a vzduch dostala velkorysá plátna, i když minimálně jeden autor je trochu do počtu. Na druhou stranu se můžete v posledním sále přistihnout, jak vám, obrazně řečeno, stále kručí v břiše. Dali byste si ještě přídavek v podobě dalšího okruhu a to je pro autory výstavy, ředitele Petra Nedomu a historičku umění Milenu Slavickou, docela dobrá zpráva.