Zpěvák Václav Neckář: Člověk může být snílek i v osmdesáti

Článek

V autobiografii píšete o koncertu skupiny Rolling Stones v roce 1990 na pražském Strahově, ale nezmiňujete, že se vám na něm podařilo získat autogram zpěváka Micka Jaggera. Před lety se o tom v jednom článku zmínil váš kolega Richard Müller. Jak to tenkrát bylo?

Dostal jsem se do zákulisí a seděl na klandru přímo pod tím obrovským pódiem. Celý koncert lilo, ale já si ten večer užil. Protože jsem už dříve věděl, že se dostanu takříkajíc Rolling Stones na dosah, vzal jsem s sebou několik vinylových desek. Elpíček i singlů. Říkal jsem si, že kdyby se mi naskytla možnost, nechám si je od zpěváka Micka Jaggera podepsat.

Jedním ze singlů, které jsem měl, byla písnička Pláč, česká verze skladby As Tears Go By od Rolling Stones. Text mi napsal Zdeněk Rytíř a já ji vydal v roce 1965.

Před vstupem do šatny kapely stála ochranka, ve které byl i takový svalnatý černoch. Protože umím trochu anglicky, vysvětlil jsem mu, že písnička Pláč je česká verze písně Rolling Stones, kterou jsem nazpíval, a jestli by byl tak hodný a požádal Micka Jaggera, aby mi ty desky podepsal. On si je vzal, odešel za kapelou a za chvíli mi je přinesl s podpisy.

Pořád je máte?

Ano, mám. Celý ten koncert i získání autogramů byl pro mě krásný zážitek.

Byl jste v šedesátých letech spíše fanoušek Beatles, anebo Rolling Stones?

Měl jsem raději Beatles, ale Rolling Stones byli hned na druhém místě. K rockové hudbě jsem totiž měl vždycky silný vztah. Když jsem v roce 1964 nastoupil do angažmá v plzeňském divadle Alfa a členové tamní kapely po několika zkouškách zjistili, jak zpívám, dospěli k závěru, že mám rockový drajv a měli by přitvrdit.

Hudební skladatel Boban Ondráček tedy začal psát nové písně a z jazzového orchestru udělal rockovou kapelu. Jeho kolega Josef Kolín postahoval z vysílání Radia Luxembourg texty od světových skupin, aby se nacvičilo i pár coververzí. Asi tři čtvrtiny koncertního programu nazvaného Almara Revue pak tvořily západní rockové hity. Někdy se vystoupení dost protáhlo, protože diváci chtěli některé jednou i dvakrát zopakovat.

Kde jste se naučil anglicky?

Na gymnáziu v Ústí nad Labem. Mohlo to být lepší, ale každý rok jsme měli jiného angličtináře, což u mě k perfektnímu zvládnutí toho jazyka nevedlo. Má maminka dva roky pracovala a žila v anglickém Newcastlu a s angličtinou mi také pomáhala, protože ji velmi dobře ovládala.

Měl jste i anglicky mluvící kamarády?

Mým spolužákem na gymnáziu byl pozdější gynekolog Jirka Kolouch. Pocházel ze skvělé rodiny, jeho otec byl primářem v nemocnici v Ústí nad Labem, dvakrát mi léčil žloutenku. Jirka i jeho sestra Eva, s nimiž jsem kamarádil, mluvili anglicky lépe než já, a tak jsem se učil i od nich.

Později jsme se s Jirkou sešli v Plzni. Byl na vysokoškolské koleji a já v divadle. Poslouchali jsme spolu Radio Luxembourg a on mi vždycky napsal správnou výslovnost textů písniček, které si mi líbily. I proto jsem je pak mohl anglicky zpívat.

Jirka měl předtím v Ústí nad Labem dvě kapely. V době, kdy jsem ještě chodil na gymnázium, jsem s nimi občas zpíval. Celý život jsme byli výborní kamarádi. S ním i jeho sestrou Evou, která odešla v roce 1968 přes Švédsko do Anglie, kde pak studovala a žila. Pracovala mimo jiné i jako režisérka dokumentů v BBC. Přestože jsem žil v Československu, byli jsme stále v kontaktu.

Jirka bohužel asi před deseti lety zemřel. Bylo a je to pro mě pořád velice bolestivé, byl to můj velký kamarád.

Vzpomínáte na plzeňské angažmá rád?

Ano, byly to krásné časy. Měl jsem velké štěstí, protože po dvou neúspěšných zkouškách na DAMU a jedné na JAMU mi herci, kolegové z mosteckého divadla Jindra Rychtařík a Karel Sedláček, řekli, že v Plzni v Alfě hledají herce se schopností zpívat. Na konkurz jsem jel stopem a dopadl pro mě dobře. V hledišti tenkrát byli i Marta Kubišová a zmíněný Boban Ondráček.

RECENZE: Němá tajemství. Sílu ženských hrdinek ještě umocňují herečky

Kultura

V krajském rozhlasu v Plzni byl v té době ředitelem Vladimír Semrád, původně režisér ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Boban mi tam brzy domluvil natáčení a první skladba, kterou jsem tam nahrál, se jmenuje Jen tak. Účinkoval jsem i v několika rozhlasových inscenacích.

V knize Všechny moje války píšete i o období, kdy se kolem vás točila tehdejší Státní bezpečnost. Bylo pro vás těžké se k tomu vracet?

Bylo, moc se mi do toho nechtělo. Na jevišti jsem sedmdesát let, hodně jsem toho zažil a na některé věci vzpomínám rád, na jiné spíše nerad. V některých dobách pro mě bylo těžké na scéně vůbec přežít, vydržet a udržet kapelu. Nakonec se mi to podařilo, má skupina Bacily existuje již dvaapadesát let. Ne vždycky to však bylo snadné.

Po sametové revoluci už sice kolem vás nekroužila Státní bezpečnost, ale přišla doba, kdy čeští hudební fanoušci neměli o výrazné zpěváky z předrevolučních časů zájem. Jak jste přežil tyhle časy?

Abychom to zvládli, a především takříkajíc uživili techniku, tedy aby si na sebe vydělala, provozovali jsme mimo jiné s bráchou Honzou na Máchově jezeře diskotéku. Angažovali jsme kamaráda diskžokeje Jirku Zinka a ten tam hrál. Já se občas na pódiu také mihnul. Věřili jsme, že pro nás to plonkové období takhle přečkáme a potom už to zase bude dobré. Nakonec náš tehdejší zvukař dostal angažmá v Národním divadle v Praze a přijal ho. A my tu diskotéku pustili.

Je neuvěřitelné, jak přesně si pamatujete data. V úvodním slově k vaší autobiografii, které napsal vydavatel Jan Hlaváč, ale také stojí, že při jízdě autem velmi dobře fungujete jako navigátor, protože si pamatujete všechny cesty u nás. Je to tak?

Ano, pokud by se ovšem nejelo na nějaké nové sídliště, které ještě neznám. Pamatuju si i všechna data, ale bohužel si nepamatuju texty. Ty musím při koncertech číst z čtecího zařízení. A nepamatuju si ani finanční částky. Bez toho se ale dá žít.

Vzpomínáte si například, kdy jste měl svůj první rozhlasový rozhovor?

Ano, bylo to v srpnu 1965. Byl jsem na léčení v Karlových Varech, kde měla západočeská redakce Československého rozhlasu studio. Rozhovor tam se mnou vedla Míla Semrádová, manželka ředitele krajského rozhlasového vysílání v Plzni.

Ke svým osmdesátinám vydáváte i novou písničku Snílek, kterou pro vás napsal stejný autorský tým, jaký se podílel na vaší písni Půlnoční. Jaký je příběh vzniku novinky?

Poprvé jsem ji slyšel už před pěti lety ve studiu producenta Dušana Neuwertha. Líbila se mi, neměla ale ještě text. Ten napsal později její autor Jaromír Švejdík a s Dušanem pak píseň nabídli vydavatelství Supraphon s tím, že bych ji mohl nazpívat já. To se také stalo.

Jste snílek?

Myslím, že pořád ano. Snílek člověk může být i v osmdesáti letech. Rád bych se třeba ještě jel podívat za Evou Kolouchovou do Anglie. Pozvala mě tam už před mnoha lety a já bych to ještě chtěl udělat. Třeba to ještě stihnu…