Zpěvák Steve Lukather: Člověk se musí postavit faktům čelem

Článek

Jak na vás dolehla pandemie?

Na každého dolehla. Ale ano, mě zasáhla obzvlášť tvrdě. V jednu chvíli jsem se propadl do deprese, musel jsem brát léky, a dokonce jsem byl několik dní hospitalizován. Alkohol jsem přestal pít před více než deseti lety a během pandemie jsem naštěstí po láhvi nesáhl. Ale léků jsem začal brát mnohem víc, než bylo dobré.

Zpočátku to bylo v pořádku. Člověk směl zůstat doma a nemusel cestovat. Ale v určitém okamžiku jsem začal mít pocit, že zůstanu doma navždy. A pak přišly problémy. Bylo to intenzivní. Jsem rád, že je to pryč.

Jaké problémy?

O psychických jsem už hovořil. Byl to ale třeba i vztah s mou přítelkyní. To se bohužel úplně zvrtlo, jako obvykle. Měl jsem v životě několik skvělých žen, ale vztahy s nimi se mi vždy rozpadly. S některými jsme stále přátelé, s některými máme společné děti, musím se nicméně smířit s tím, že jedinou skutečnou láskou v mém životě jsou mé děti. A můj skvělý pes.

Ačkoli nemůžu ty rozchody vždy svádět na ženy. Má práce vztahům moc neprospívá. Často jsem celé měsíce pryč a to je problém. Zdědil jsem to po otci. Pracoval u filmu a v televizi a mnohdy jsme ho neviděli třeba půl roku. Tenkrát navíc nebyly mobilní telefony ani počítače.

A já se také rozhodl žít takový život, se všemi výhodami i nevýhodami. Hudba je pro mě prostě všechno.

Jaké byly koncerty s Ringem Starrem?

Koncerty s ním jsou jedna velká radost. V jeho kapele mám, na rozdíl od svých Toto, malou zodpovědnost. Hraju pouze na kytaru. Létáme vlastním letadlem a bydlíme v těch nejlepších hotelech. Navíc sledovat Ringa je neuvěřitelně inspirativní.

Je naprosto fit, výborně zpívá a má energii, která každého strhne. Někdy si stěžuji, kolik je mi let a co mě trápí. Potom se ale podívám na Ringa a říkám si, proč blázním. Na podzim mi bude šestašedesát, jemu bylo v červenci třiaosmdesát.

Přehrál jste mu někdy verzi písně Beatles While My Guitar Gently Wheeps, kterou jste s Toto nahráli na album Toto Through The Looking Glass, na němž jsou coververze?

Myslím si, že ne. Naše deska vyšla před jednadvaceti lety. Čas tak rychle utíká. Mám pocit, že čím je člověk starší, tím rychleji to utíká. To je ale asi normální. Myslím, že se tomu říká koloběh života. A to je v pořádku. V pořádku ale není to, že jsem v poslední době byl víc na pohřbech než na svatbách.

Jsem teď ale v první řadě šťastný, že jsem přežil pandemii. Dokonce jsem si přestal barvit vlasy. Člověk se musí postavit faktům čelem, ne před nimi pořád jen utíkat.

Poslední album skupiny Toto vyšlo v roce 2018. Dá se říci, že od nynějška budou všechna vaše sólová alba náhradou za nová alba Toto?

To by bylo příliš silné tvrzení. Nové album Toto dost možná už nikdy nebude, ale tvrdé jádro kapely, tedy klávesista David Paich, zpěvák Joseph Williams a já, to spolu táhne dál. Vzájemně si například hostujeme na svých sólovkách.

Jakou ambici má vaše deska Bridges?

Chtěl jsem nahrát opravdové osmdesátkové album, lehce přeprodukované, protože taková alba už skoro nikdo nedělá. Možná je to mé poslední vůbec. Ne proto, že bych se chystal v dohledné době zemřít, nebo proto, že bych už nechtěl či nemohl psát nové písničky. Je to kvůli tomu, že mi to hudební průmysl nedovolí.

To, že na deskách téměř nic nevydělávám, oželím. Ale v určitém okamžiku na nových albech přestanou vydělávat i nahrávací společnosti. Potom se jim už nevyplatí vydávat je.

Možná jsem nové písničky vytvořil právě s tímto pocitem. Hodně toho vzniklo v Josephově nahrávacím studiu. Panovala tam ohromně tvůrčí atmosféra.

Pořád patřím ke staré škole, takže soudím, že nová hudba musí vznikat při očním kontaktu, ne posíláním souborů sem a tam po internetu nebo probíráním nápadů po telefonu.

Steve Lee Lukather

Patří k velkým americkým kytaristům i skladatelům. Na hudební scéně je od roku 1974. Hraje rock, pop i jazz, patří k vyhledávaným doprovodným i studiovým muzikantům. Spolupracoval s Michaelem Jacksonem, Arethou Franklinovou, Lionelem Richiem a dalšími. Účinkoval na více než patnácti stech albech. Společnost Gibson ho označila za jednoho z deseti nejlepších session kytaristů všech dob. Proslavil se jako člen skupiny Toto, nahrál devět sólových alb a získal pět cen Grammy.

Dlouhá léta jste patřil k nejobsazovanějším a nejžádanějším session hudebníkům na světě. Tato scéna se hodně změnila. Jaké to dnes je?

Změnilo se úplně všechno. Tehdy jsem mohl pracovat pro Bee Gees, odjet na turné, vrátit se a vzít další práci pro Michaela Jacksona. To už dnes není možné. Konkurence je obrovská. Většina peněz se dnes točí v televizi a ve filmu. A kluci, kteří pracují pro tenhle průmysl a tvoří a nahrávají hudbu, jsou neustále na telefonu, aby jim neunikla žádná práce.

Jsem moc rád, že jsem mohl pracovat a vyrůstat v tehdy docela zdravém prostředí. Když si vzpomenu na to, že jsme s Toto částečně tvořili doprovodnou kapelu Michaela Jacksona na albu Thriller, zní to až neuvěřitelně. Jsou to krásné vzpomínky.

Vídáte se často se tvým kamarádem Georgem Clooneym?

Ne tak často, jak bych rád. Můj kamarád Miguel Ferrer, který bohužel před šesti lety zemřel, mě kdysi seznámil se svým bratrancem Georgem. Miguel byl známý a uznávaný herec, ale George ho v určitém okamžiku předběhl. Z toho měl Miguel velkou radost. Nebyla tam ani stopa závisti, on takový nebyl. Proto jsme byli tak dobří přátelé.

S Georgem jsme si od začátku skvěle rozuměli. Je to skvělý chlap. Skvělý scenárista, producent a samozřejmě herec. Nejvíc si na něm cením toho, že ho úspěch nikdy nezměnil. To považuji za obzvlášť pozoruhodné a myslím, že to je také věc, která nás tolik spojuje.

V Los Angeles bydlíme vlastně docela blízko sebe, ale on tam moc často není. Tráví hodně času ve Velké Británii a v Itálii. Má skvělou ženu, skvělé děti. Ale pokaždé, když se vidíme, je to velmi bezprostřední, jako bychom se předtím naposledy viděli před pár dny. Myslím, že to dělá skutečné přátele.