Článek
Média vás občas nazvou českým Jamesem Deanem. Víte, kdo to byl?
Byl to Američan, který se v padesátých a šedesátých letech minulého století proslavil jako herec. Tíhl rovněž k hudbě. V reakci na ta srovnávání ale vždycky namítnu, že jsem trochu vyšší než on.
Když mě k němu novináři přirovnávají, často se mě ptají, jestli je mi to příjemné. Odpovídám, že ano, protože to byl hezký chlap, měl rád krásná auta, hrál v dobrých filmech, hezky se oblékal a měl divoký sexuální život, takže s ním sympatizuju. Nechtěl bych ale zemřít ve čtyřiadvaceti letech jako on.
Čím jste si to přirovnání zasloužil?
Snad tím, že jsem jako mladistvý chodil často do podniku James Dean v Dlouhé ulici v Praze… Ale vážně, netuším. Možná mám v obličeji více dětských rysů než moji vrstevníci. Když si totiž oholím tvář, vypadám na šestnáct let, což se dělo Jamesi Deanovi.
Martin E. Kyšperský z kapely Květy: Děda mi říkal, abych nic neošidil
Vydáváte hudební album, ale věnujete se i herectví a modelingu. Která disciplína je pro vás nejdůležitější?
Modeling dělám spíš příležitostně. Když se občas stane, že některá agentura nemá zrovna k dispozici někoho jiného, osloví mě. Herectví mě baví třeba i proto, že si u něho svým způsobem od muziky odpočinu. Zatímco v ní musím většinu věcí zastat sám, jako herec dostanu scénář, vede mě režisér, jsem součástí týmu tvůrců a nemám tak velkou odpovědnost. Znamená to tedy, že můj primární zájem je hudba.
Mám však i zadní vrátka. Vystudoval jsem obor praktická sestra a rád bych si ještě dodělal studium záchranáře. Než jsem podepsal profesionální hudební kontrakt, hrál jsem v různých kapelách a snil o tom, že se muzice budu věnovat na sto procent. V té době jsem nicméně ještě pracoval v nemocnici a vypadalo to, že budu dělat zmíněnou praktickou sestru anebo záchranáře.
Co tam bylo náplní vaší práce?
Staral jsem se o pacienty, píchal jim injekce, dávkoval prášky, obracel je na lůžku kvůli tomu, aby je nepostihly proleženiny, a podobně. V nemocnici je to asi tak čtvrtá pozice odspoda nad uklízečkou.
Zachránil jste někomu život?
Pracoval jsem na urgentním příjmu v Nemocnici na Bulovce v Praze a byl jsem součástí resuscitační jednotky pro celou nemocnici. Když v jakékoli budově areálu dostal někdo infarkt, nasedli jsme do auta a byli jsme u něho za dvě minuty. Měli jsme náležité pomůcky pro první pomoc. Při tom jsem asi dvakrát resuscitoval a ta resuscitace se povedla.
Simon Opp
Vlastním jménem Šimon Opp. Český zpěvák, textař, herec a model.
Jako hudebník čerpá tvůrčí podněty z rokenrolu, blues, ale má rád i pop a jazz. Žánrově inklinuje k britpopu, v jeho repertoáru jsou i rockabilly a country-pop.
Nedávno vydal EP Dance With Somebody.
Natáčel je v Londýně a produkoval ho Brit Steve Lyon, jenž spolupracoval mimo jiné s Depeche Mode, The Cure nebo Erosem Ramazzottim.
Aktuálně natáčí seriál ZOO, na obrazovkách se objeví od ledna.
Kdy jste se rozhodl pro hudbu?
Vlastně už docela brzy. Ovlivnil mě v tom můj táta, který poslouchal Led Zeppelin, Pink Floyd, Johnnyho Cashe a další velikány. Sám hraje na kytaru a zpívá. Jezdili jsme spolu na vodu a on tam dokázal skvěle bavit lidi. Už tenkrát jsem pochopil, že holky letí na chlapa s kytarou, což byl další důvod se to naučit a věnovat se tomu.
Miluju rokenrol, to v první řadě. Miluju ale i to, co k němu patří, hlavně blues. Podle mě z něho všechno vychází, a tak většina mých skladeb stojí takzvaně na bluesovém spodku.
Blues a rock nicméně nejsou vlajková hudební loď vaší generace. Ztěžuje vám to pohyb na scéně?
To zatím nevím. Dosud jsem se nebyl schopen dostat mezi lidi tak výrazně, abych si mohl udělat dostatečný obrázek. Nemám za sebou ani moc koncertů.
Obecně mám ale pocit, že rock a blues mnozí moji vrstevníci ani neznají. Ano, slyšeli už někdy skladby AC/DC, Nirvany nebo Metalliky, ale v době, kdy je všechno v muzice syntetické a prohnané studiovými přístroji, je pro ně taková hudba bez pomůcek a samplů těžko přijatelná.
Vy je nepoužíváte?
Ne. Potřebuju mít v muzice živé nástroje. Vystupuju bez samplů, nemám ani žádný efekt pro zpěv. A největší radost mám z toho, že když už se lidé dostanou k tomu, aby mě na pódiu slyšeli, devadesát devět procent z nich je spokojených, až nadšených.
Často to jsou lidé, na které v minulosti někdo působil tak výrazně, jako můj táta na mě. Jsou to fanoušci klasické rockové hudby, kteří si třeba i kupují vinyly, chodí na koncerty a hlásí se k rokenrolovému životnímu stylu. A tak jako já jsou spíše analogoví, nikoli digitální.
Hudbou vaší generace je hip-hop. Zajímá vás také?
Na mladé hudební scéně převládají hip-hop a pop. To je neoddiskutovatelné. V mém srdci je to ale rokenrol, proto mě to skoro až děsí. Nemyslím si totiž, že se to, co se v hip-hopu převážně vytváří a prezentuje, dá vůbec spojovat se slovem hudba. Podle mě ne, dokonce mě to uráží. Je to vymývárna mozků a je jí opravdu hodně.
Nejvíc mě na tom štve, že to není autentické. Jasně, na mém EP je singl, který vznikl na bázi pohádky. Já to ale přiznávám. Hiphopeři zpívají třeba o tom, jak je to strašné na ulici, přitom na té ulici nikdy nebyli. Hrají si na něco, čím nejsou, a muzika, kterou produkují, je otřesná.
Ona to vlastně ani není muzika. Na internetu si koupí nějaký beat a do něho pak vykřikují bláboly, věci, o kterých často nic nevědí.
Jestli to má být muzika, kterou bychom měli většinově konzumovat, tak se toho nechci zúčastnit. Udělám všechno pro to, aby to tak nebylo. Rád bych lidem ukázal skutečnou hudbu.