Zpěvák Peter Nagy: Jsem obchodník s dobrým počasím

Před vznikem kapely Indigo jste mohl nastoupit do tehdy slavné skupiny Modus, což by pro vás v osmdesátých letech znamenalo profesní jistotu. Proč jste nabídku nepřijal?

Byla to velká příležitost, to ano. Nahrál jsem s Modusem dokonce písničku, kterou ale nakonec nikdy nikdo nezveřejnil. Hudbu k ní napsal Janko Lehotský a text Kamil Peteraj. Tím naše spolupráce skončila.

Modus si totiž dal podmínku, že nebudu skládat. Jenže já už se tenkrát prosadil vlastní písní Profesor Indigo, byl to můj první hit. Vždycky jsem byl písničkář, a tak jsem řekl, že skládat chci. Kapelníkovi Jankovi Lehotskému se to nelíbilo, a tak producent Julo Kinček, který měl ve Vojenském uměleckém souboru v Bratislavě, kde jsem byl na vojně, postel ve stejném pokoji jako já, řekl, že to zkusíme spolu.

Hudební branži znal, protože se v ní předtím pohyboval. Také o muzice psal. A tak jsme to zkusili, i když mi mnoho lidí tvrdilo, že jsem se zbláznil.

Jak jste si rozdělili práci?

Skládali jsme oba. K některým písničkám jsem napsal hudbu i texty, k jiným složil Julo hudbu a já texty. Bylo to odvážné, ale vyšlo to. Mimochodem v tom Vojenském uměleckém souboru byl i Miro Okáľ, se kterým jsme v roce 1984 založili Indigo. Za všechno tedy mohou vojáci.

Jak vznikl název kapely?

Měli jsme jednu z prvních zkoušek a po ní šli na fazolovou polévku. Nakonec jsme si dali červené víno a já při něm ostatním navrhl, aby se naše kapela jmenovala Indigo. V té době už má písnička Profesor Indigo bodovala v hitparádách.

Existovala televizní hitparáda 5krát P a Profesor Indigo v ní byl pět týdnů na prvním místě. Podle pravidel pak musel ze soutěže pryč, ale místo ní jsem mohl nasadit jinou píseň. Zvolili jsme So mnou nikdy nezostarneš a vše se opakovalo. Další, kterou jsme do soutěže poslali, byla Už je tu láska, potom Vzdávám sa ti a pořád jsme vítězili.

Čím si vysvětlujete, že vaše písničky tenkrát u diváků obstály?

Dnes mám pocit, že to bylo tím, že jsem přišel připravený. Měl jsem navíc za sebou mnohá odmítnutí, což je zkušenost, která mi dodala sílu. Vzpomínám si, jak mi v rádiu odmítli písničku Poslednýkrát, která se pak stala hitem.

Uměl jsem řemeslo, a protože mou tvorbu ti, kteří rozhodovali, co se bude hrát, několikrát nepřijali, pracoval jsem ještě víc. Měl jsem obrovský entuziasmus. Když jsem nahrával písničku Poslednýkrát, bylo mi sedmnáct let.

Hrával jste na tanečních zábavách?

Takovou školou jsem neprošel. Vím ale, že je to těžké řemeslo. Muzikanti, kteří na takových akcích hráli, museli umět třeba osmdesát písniček. Já jich uměl dvacet a ještě vlastních anebo napsaných pro mě. S kapelou jsme si ale na začátku řekli, že půjdeme cestou nové vlny, která u nás byla na začátku osmdesátých let moderní.

V té době jsme v rakouském rádiu poslouchali nahrávky zpěvačky Neny, skupin Depeche Mode, Duran Duran a dalších. Oblékali jsme se podobně jako oni, byli jsme na tu dobu extravagantní, provokativní, zajímaví, ale na prvním místě pro nás vždycky byla hudba.

V roce 1985 jste získal Zlatého slavíka, když jste v té anketě díky hlasům fanoušků porazil Karla Gotta. Co vám tenkrát Gott řekl?

On mi tu cenu předával. Když mi připínal odznáček se slavíkem vyrobeným z českého granátu, řekl mi: Petře, teď budeš mít holek, kolik chceš.

Bylo to nesmírně vlídné, Karel měl smysl pro humor. Někteří lidé sice tvrdili, že ho to trápilo, ale já myslím, že v naší branži jsme si neměli co závidět. Československý šoubyznys byl a stále je více šou než byznys.

Bylo a je nás málo, každý má své publikum. Tohle Gott dávno před mým vítězstvím v anketě Zlatý slavík věděl.

Měl jste pak holek, kolik jste chtěl?

Ano. Byli jsme na nějakém festivalu a hrála tam i slovenská Tublatanka, která vznikla rok před námi. Zpěvák a kytarista Maťo Ďurinda stál vedle mě v zákulisí, díval se do publika a řekl mi: Bylo by skvělé, kdybys mi půjčil pár holek, které přišly na tebe.

Tublatanka tenkrát byla ještě metalová kapela. Později se její styl změnil a i ona se následně stala pro dívky velice zajímavá. Myslím, že si jich Maťo užil také dost.

Co se stalo s vaší kariérou po sametové revoluci?

Hráli jsme dál, ale bylo to dost dramatické, protože tok nabídek se najednou zastavil. Byla to doba, kdy si kritici mysleli, že po revoluci budeme v Československu mít nové zpěváky a nové kapely, a my muzikanti jsme si zase mysleli, že budeme mít nové kritiky. V dalších letech jsme ale šli dál vedle sebe a zase si na sebe zvykli.

Vzpomínky v lidech však nelze vymazat. Když se dnes podíváte, co hrají rádia, staré české a slovenské písničky se vrátily a milují je i lidé, kteří v době jejich vzniku nebyli na světě.

Po revoluci se ve vašich textech objevovala i ekologická témata…

Jedna z mých nejekologičtějších písniček se jmenuje Aj tak sme stále frajeri. Zpívá se v ní, že jsme už staří na pohádky, ale mladí na prohry, a že výroky železných mužů zrezivěly záhadnou rzí. Ta písnička byla napsaná během perestrojky, v roce 1988. Ale světě, div se, je dodnes aktuální, v každém volebním období. Na Slovensku byla hymnou fotbalistů, hokejistů i jiných sportovců.

V mém repertoáru jsou dvě skladby, které se ekologie týkají bytostně. Jedna se jmenuje 50 žiráf a druhá Čudná poviedka. Nejsem kazatel, jenom poukazuji. Trápí mě ale, že si lidé neuvědomují, že si snědli budoucnost. Ti, kteří hlásají pravdy o ekologii a používají k tomu výrobky z plastů, nebo odletí letadlem řečnit na ekologický summit, mě nezajímají.

Mimochodem víte, kde mají elektromobily výfuk? V atomových elektrárnách.

Nazpíval jste řadu duetů. Podle čeho jste si pro ně vybíral partnery?

Když Julo Kinček složil hudbu k písni Psi sa bránia útokom, napsal jsem text a on řekl, že si myslí, že by to měl být duet. Jožo Ráž ze skupiny Elán měl tenkrát chalupu blízké mého bývalého domu a já hned věděl, že by tu písničku měl se mnou zpívat on. A on souhlasil.

Tak vznikaly všechny duety. Oslovoval jsem kamarády nebo lidi, kteří se podle mě do písně hodili. Petru Mukovi jsem jich poslal několik na výběr a on si vybral Nelietajú. Je to taková úvaha o tom, co je ve vztahu svoboda. Tenkrát se, pokud si vzpomínám, právě rozváděl.

Na písničku Poslednýkrát jsem před lety oslovil Mekyho Žbirku, protože byla jeho tvorbou i osobností ovlivněná. Viděl jsem ho jako teenager v televizi na Bratislavské lyře a naprosto mě nadchnul.

Duety pro mě jsou můj osobní úspěch. Jsem rád, že jsem je mohl zpívat s lidmi, kterých si vážím, a oni můj nápad neodmítli.

Hovořil jste o písni Psi sa bránia útokom. Máme to do češtiny překládat jako psi se brání útokům, anebo psi se brání útokem?

S tímhle dilematem jsem se na Slovensku dostal až do maturitních otázek. Ptali se, jak to autor myslel. Byl to chyták. Potom mi volali ze slovenského Rádia Expres a ptali se, jak to opravdu je. A já odpověděl, že tak i tak. Je to dvojsmysl.

Fotografujete ještě?

Vydal jsem dvě fotografické knihy, byl jsem fotografem na České Miss, fotil jsem pro Playboy, dokonce jsem vyhrál tendr na obálku výročního vydání Playboye. Dosáhl jsem slušných úspěchů a poznal, že fotografování je těžké řemeslo. Přestal jsem s ním.

Mnohem víc tedy vyhovuje psát písně a přinést tak lidem dobrou náladu, dobré počasí. To dělám pořád.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Aj tak sme frajeri - Peter Nagy, Pianko - Peter Nagy