Zpěvák Olda Říha ze skupiny Katapult: Otevřela se mi čtyřproudá dálnice

Článek

Nostalgia je od začátku do konce pocta rokenrolu. Souhlasíte?

Děkuju. Z toho, co jste řekl, jsem naprosto dojatý. Pokud z té desky cítíte tu empatii, je to přesně tak, jak to mělo být. Vysnil jsem si ji v roce 2019, měl jsem představu, vizi. Jenže přišel covid, další rok to pokračovalo a my nemohli ani do zkušebny. Potom jsem v kapele zjistil zradu a vyhlásil jsem hibernaci. Ne proto, že bych nechtěl hrát, ale proto, že jsem neměl lidi.

O jaké zradě mluvíte?

Moji dva bývalí spoluhráči z kapely odešli. Jeden dal výpověď a druhý už neměl chuť. Byl jsem sám, a tak jsem začal skládat písničky na desku, kterou jsem slíbil vydavatelské firmě Warner Music. Mezitím jsem zavolal Karla Bigmana Kodla Dvořáka, který se mnou spolupracoval v letech 1995 až 2000, pomáhal nám s albem Chodníkový blues a jako projekt Olda Říha & Šedous jsme spolu vydali desku No Vocal. Po odchodu bubeníka Milana Balcara, který v roce 2004 bohužel zemřel, už nechtěl s nikým hrát. Řekl, že to nikdo neumí tak jako Balcar. Požádal jsem ho, aby se vrátil a pomohl mi zaranžovat a nahrát baskytaru. A on přišel.

Chyběl ale bubeník…

Po dlouhém pátrání jsem zavolal Vaškovi Zimovi, který hrál mimo jiné s Blue Effectem. Zeptal jsem se ho, jestli by s námi natočil demosnímky, a on na to, že ano a hned. Brzy bylo jasné, že je to jediný bubeník, který ví, co chce Katapult. Nikdo jiný to neví.

Přijel a řekli jsme si, že si jen tak zahrajeme. Při tom jsme zaranžovali první písničku a já mu řekl, že je to přesně ono. On souhlasil a pokračovali jsme dál. Po nějaké době jsem mu navrhl, aby se mnou nahrál celou desku, a on odpověděl, že jasně.

Potom jsem se ho zeptal, jak je možné, že hraje tak božsky dobře. Vysvětlil mi, že kdyby nehrál u Radima Hladíka v Blue Effectu, nikdy by to se mnou nedal. Pak se na mě podíval a řekl: Ty víš, co chceš. A já ti to, ku..a, dám.

Zůstane v Katapultu?

To nahrávání bylo hostování. Vašek vychoval asi dva tisíce bubeníků, pomáhal mi někoho sehnat. Nakonec přiznal, že už neví, koho by doporučil, protože muziku, kterou dělá Katapult, u nás málokdo zahraje. A potom třískl do stolu a prohlásil, že s námi odehraje celé chystané turné. Je to jako v Americe. Na turné bude hrát ten, kdo nahrál poslední desku.

Jaký pocit vám Nostalgia dává?

Je to album o jedenácti kapitolách. Když si z něho pustíte jen jednu písničku, je to, jako když z románu Liona Feuchtwangera vyrvete jednu kapitolu. A to je chyba. Nostalgia je má výpověď. Všechny písničky jsou silně osobní a pravdivé. Je v nich to, co jsem prožil, co jsem prožít chtěl, a končí to celoživotním happy endem. Nesmí to ale být testament. To bych nerad.

Všichni, kteří tu desku před vydáním slyšeli, se mohli zbláznit. Koukal jsem na to a říkal si: Co se děje, vždyť jenom hrajeme rokenrol? A potom jsem ji, ještě před vydáním, pustil své milované ženě Janě, což jsem nikdy předtím neudělal. Nikdy.

Jednou na chalupě jsem jí po padesáti letech společného života poprvé řekl, že jí udělám radost a pustím jí novou desku. Po první písni zvážněla a s bledou tváří doposlouchala ji i všechny ostatní. Až do konce.

Jak reagovala?

Řekla mi: „Promiň, ale to, co zpíváš, slyším celý život doma. Tvá přání, tvé úspěchy, neúspěchy, vztek, radost. Všechno znám a všechno mi totálně došlo.“

Byla to pozitivní reakce. Pak mi řekla, abych jí ještě jednou pustil písničku Nostalgia. A já věděl, že není poslední, kterou jsem napsal, i když se tak může tvářit. Nejsem Black Sabbath, abych vyhlásil konec a odešel. A nejsem Kiss, abych vyhlásil konec a potom se pořád vracel. Tyhle hry hrát nebudu.

Na albu je slyšet saxofon Boryše Seckého. Proč jste se jako klasická tříčlenná rocková kapela rozhodli pro tenhle zvuk?

V roce 1964 jsem měl saxofon ve své první pořádné kapele Black Stars. A předtím jsem hrál dixieland, ságo bylo všude. Dechy jsou i v písničce Jen jednou dostat šanci z alba 2006 z roku 1980. Miluju saxofon.

Na české scéně není už mnoho pravověrných bluesrockových kapel. Necítíte se trochu jako osamělý běžec?

Něco vám řeknu. Díky Vencovi Zimovi a Kodlovi jsem dostal úplně nový impuls. Nostalgia není nová deska Katapultu, je to první deska nové etapy Katapultu. Vůbec se necítím jako osamělý běžec, a i kdyby to tak někdo viděl, je mi to jedno. Cítím se být znova na začátku. Znovu jsem se zamiloval do rokenrolu, znovu chci hrát, skládat.

Jestliže jsem v pětasedmdesátém roce jel po okresní silnici, kterou mi uvolnil jazz rock, a jiné silnice v téhle zemi tehdy nebyly, teď se mi uvolnila čtyřproudá jednosměrná dálnice. Já po ní jedu a jsem šťastný.