Článek
Jak jste se k sólové desce dostal?
Rozhodnutí uzrálo před třemi lety. Nápad se začal rodit těsně předtím, než přišla pandemie. Začal jsem spolupracovat s Petrem Zatloukalem, producentem a kytaristou z kapely Báry Polákové. Udělali jsme pár písniček a já byl z jeho producentské práce nadšený. Chtěl jsem s ním vytvořit něco většího, ale nebyl na to prostor ani čas.
Pak přišel covid, nekoncertovalo se, nezkoušelo a my najednou ten čas měli. Připravil jsem si koncepci desky a plánoval, že ji celou, kromě jedné zhudebněné básně Jiřího Žáčka, nazpívám v angličtině. Potom jsem oslovil Davida Landštofa z Tranzistor Label s tím, jestli by ji vydal. Řekl, že se mu ty písničky líbí, rád ji vydá, ale ponoukl mě k tomu, aby na ní bylo víc skladeb v češtině.
Bránil jste se tomu?
Trochu ano, protože jsem do té doby psal texty pouze v angličtině. Na české jsem si netroufal, necítím se na to být básnicky a textařsky dostatečně schopný a nerad bych zpíval nějaké banality. Začal jsem tedy shánět textaře a několik mých kamarádů muzikantů mi nezávisle na sobě doporučilo básníka Tomáše Tajchnera. Našel jsem si jeho tvorbu na internetu, to bylo někdy na jaře roku 2020, a úplně mě pohltila. Naprosto souzněla s mým vkusem i prožíváním věcí.
Zhudebnil jsem jednu jeho báseň, vstoupili jsme do kontaktu a z následné spolupráce vzniklo sedm písniček s jeho texty. Jen jeden z nich byl pro mou desku, ten ve skladbě Sedm, jinak to byly už hotové básně. Myslím si, že jeho texty s mou hudbou dobře fungují.
Jak jste album pojal hudebně?
Už deset let působím ve vokální skupině Skety, kde jsou aranže skladeb velmi složité. Většinu píše Petr Wajsar, který má svůj rukopis. Já skládám písničky s kytarou a mám rád jednodušší tvorbu. Poslouchám i popovou scénu, ale musí to být sofistikovanější skladby, ne podbízivé. Líbí se mi třeba to, co dělá Sting nebo písničkář Fink.
Zároveň jsem na Konzervatoři Jaroslava Ježka studoval jazz, takže jsem ovlivněn i jím. V tvorbě mě baví eklekticismus, tedy když se pop nebo písničkářství okořeňují prvky z jiných stylů. Tak jsem ke svým písním přistupoval.
Pracujete i jako psychoterapeut, přičemž v singlu Černá voda, který jste nazpíval s Lenkou Dusilovou, to téma je. Prolíná se vaše druhá práce do vaší tvorby více?
Vystudoval jsem psychoterapii a té profesi se věnoval. Potom jsem začal dělat víc hudbu, začala mě živit. Přišel ale covid, hudební scéna stála a já se musel vrátit ke své původní práci.
V té těžké době mi to ale přišlo velmi příhodné, protože během pandemie musela spousta lidí svůj život změnit, přehodnotit a na všechny byl vyvíjen velký psychický tlak. Péče o duševní zdraví se ukázala být velmi potřebná a mě v tu chvíli přišlo důležité se jí zase věnovat a pomáhat lidem.
Mimochodem během covidu se počet depresí a úzkostí u lidí zvýšil o třicet procent. A počet sebevražd se ztrojnásobil, takže psychický stav lidí v Čechách není moc dobrý.
V tuhle chvíli dál dělám individuální psychoterapii a zároveň si myslím, že se v mých písničkách promítá. Snažil jsem se do nich dát i nějakou naději. Doufám, že ji posluchači najdou. Obecně mě na hudbě baví, když vyvolává otázky a člověk se nad ní zamýšlí.
Zpěvák Michal Strnad
Hosty alba jsou Lenka Dusilová, Bára Poláková, která dokonce zpívá anglicky, a pianista Tomáš Kačo. Jak ke spolupráci s nimi došlo?
Písničku Černá voda, ve které zpívá Lenka Dusilová, jsem původně nazpíval sám. Pustil jsem ji doma své ženě a ona mi řekla, že v ní slyší ženský vokál. Společně jsme pak vymysleli, že by do toho nejlépe seděla Lenka Dusilová. Jí se písnička líbila a s nápadem souhlasila.
Píseň, ve které zpívá Bára Poláková, je opatřena mým anglickým textem. Na demosnímek ji se mnou nazpíval Petr Zatloukal, ale protože je to skladba o lásce, zněla trochu jako, v nadsázce řečeno, gay duet. Rozhodli jsme se tedy oslovit Báru, tím spíš, když věci vztahů řeší i ve svých písních. Anglicky moc zpívat nechtěla, ale když si písničku poslechla, řekla, že jí přijde skvělá a že by to zkusila. Nakonec to dopadlo dobře.
Tomáš Kačo je podle mne u nás ještě pořád nedoceněný génius...
To máte pravdu. Známe se dlouhá léta. Před asi patnácti lety jsem zpíval ve sboru, který vedla Ida Kelarová. Spolupracovala s romskými dětmi a dělala pro ně na hradě Svojanov tábory. Já tam jezdil jako vedoucí a mezi dětmi jsem potkal tehdy už asi devatenáctiletého Tomáše Kača z Nového Jičína.
Spřátelili jsme se a v době, kdy šel studovat na HAMU do Prahy hru klavír, sháněl bydlení. Nedostal místo na koleji, a tak jsme spolu bydleli asi dva roky v Holešovicích. Já v té době chodil na Ježkárnu, on na HAMU. Hráli jsme spolu, bylo to fajn.
Skladba The Last Song je stará asi deset let a vznikla u piana. Chtěl jsem, aby mi ty party někdo pěkně nahrál, a rozhodl jsem se oslovit Tomáše. Napsal jsem mu e-mail a on odpověděl, že to rád udělá. Svůj part nahrával v Los Angeles, kde teď žije, ve svém domácím studiu. Poslal mi ho a my ho tady do písně zakomponovali.
Chystáte se s albem na pódia?
Ano, chystáme koncertní program. Již 31. března, v den mých narozenin, proběhne křest desky ve Vile Štvanice v Praze. Tam se poprvé představím se svou novou kapelou. Plánujeme i další koncerty buď na festivalech, nebo v klubech. Doufám, že si album a písně na něm najdou své posluchače.
Může se vám hodit na Zboží.cz: