Zpěvák Michal Penk: Napsal jsem nové písně. S drogami je to ale dlouhodobý boj

Na scénu se chtěl vrátit v roce 2013, když vydal album Tancuj zbožně. O tři roky později se objevil jako host na několika koncertech Lucie a nyní pracuje na svém novém albu. V rozhovoru pro Právo je upřímný a otevřený.

Bylo to pro mě něco jako překvapení. Možnost být s Lucií na tak velkém pódiu před mnoha tisíci lidmi mě na dlouhou dobu občerstvila. Byl jsem za ni hrozně rád. Když mě kytarista Robert Kodym volal na pódium poprvé, hrozně jsem se bál. Říkal jsem si, že pro lidi budu ten, na koho třeba vůbec nečekají. Jenomže jejich reakce byla tak úžasná, že mě to skoro až dojalo. A protože to bylo stejné na všech čtyřech koncertech, řekl jsem si, že bych se měl chtít vrátit.

Měl jsem štěstí i v tom, že mezi bývalými členy Lucie, které současná sestava na ty koncerty pozvala, byli i Tomáš Waschinger a Petr Franc. S Petrem jsme si nikdy moc neseděli, ale s Tomášem jsme začali nejdřív o mých nových písničkách mluvit a v roce 2017 je i pomalu realizovat.

Co se týče muziky, složil jsem jí v posledních letech opravdu hodně. Mám šedesát až sedmdesát hotových nebo rozdělaných skladeb. Horší je to s texty. Nedávno jsem však vyzkoušel spolupráci s básníkem, který si říká Vindal Drámo. Líbí se mi jeho verše a jsem velmi spokojený i s textem, který mi napsal. Je k písničce My Dear, nedávno jsme k ní točili videoklip. Upřímně řečeno, byl bych úplně nejraději, kdyby mi napsal na chystanou desku všechny texty.

Jenomže ono by to bohužel asi trvalo ještě déle, než kdybych je psal já, protože Vindal Drámo je v první řadě básník, a tedy pracuje se slovem jinak než textaři písniček. Nabídl mi alespoň to, že mohu zhudebnit kteroukoli z jeho básní. Možná to zkusím, i když s tím nemám velkou zkušenost.

Chci ale ještě rozhodit sítě a zkusit najít jiné textaře. Líbí se mi třeba texty, které napsala Slovenka Mirka Ábelová pro Davida Kollera. Líbí se mi její postoje.

Nejprve bychom chtěli zveřejnit zmodernizovanou skladbu Sráz i s klipem. Potom by měla přijít na řadu píseň My Dear, o které jsem už hovořil. V letošním roce bychom také chtěli začít vystupovat. Dali jsme s Tomášem Waschingerem dohromady kapelu a zkoušíme. Pokud jde o nové album, myslím si, že ho dokončíme pro vydání příští rok.

Byla to velmi euforická doba, protože jsme byli hodně přesvědčení o tom, že jsme dobří. Písničky jsme skládali P. B. Ch., Robert Kodym a já, a vznikaly snadno a rychle. Jenomže po krátkém čase jsem začal mít pocit, že u toho přestávám ne vlastní vinou být. Jako textař a manažer s námi začal dělat Michal Běloušek. Mě ale jeho texty nebavily. Byly takové sladké, zvláštní, nevěřil jsem jim. Text k písni Lucie z té doby je jeden z mála, který má obsah.

Ne, nebyl. Jenomže jsem se dozvěděl, že Robert a P.B.Ch. dostali lano od kapely Omnibus, které vzali. Byl jsem se podívat na jejich koncertu a bylo to skvělé, takže jsem začal mít pocit, že se budou věnovat Omnibusu. Já na to konto přijal nabídku skupiny Bossa nova.

Robert a P.B.Ch. byli vždycky jako dvojčata. Měli svou řeč, své zvyky, svůj svět, fungovali na stejné vlně. Ne že by nás ostatní z Lucie nebrali, ale když se třeba šlo večer do hospody, někdy šli jinam, většinou mezi ostatní muzikanty, kde dostávali různé nabídky ke spolupráci.  Na druhou stranu je pravda, že když Robert pomohl Petru Hannigovi, který měl svou popovou kapelu, mohli jsme za to nahrávat v dobrém studiu.

Potom dostali nabídku od bubeníka Ády Vitáčka, aby pro vznikající dokument o pankáčích v Praze založili kapelu a napsali muziku. Udělali to, no a já se rozhodl, protože jsem přestal mít z Lucie dobrý pocit, že skončím. Oznámil jsem to ostatním v kavárně na Nové scéně Národního divadla v Praze. Lucie přestala v sedmaosmdesátém na tři čtvrtě roku fungovat.

Litoval jsem mnohokrát. Nejvíce mě ale mrzelo, že se mezi námi zhoršily vztahy a kluci z Lucie se do mě občas v médiích i pustili. Obvykle jsem na to nereagoval, ale štvalo mě to. Myslím si, že s Robertem Kodymem jsme si byli v mnoha věcech dost podobní a nebylo třeba, aby se vůči mně po určitou dobu vymezoval.

Ani ne, protože jsem nemohl dělat hudbu tak, jak jsem ji měl rád a jak jsem ji cítil. Hodně jsem poslouchal Tears for Fears, Ultravox, The Police nebo The Cure, a měl jsem představu, že budu tvořit muziku v podobném duchu.

V té době jsem chodil s Ivetou Bartošovou. Doprovázel jsem ji na zkoušky, dokonce jsem s ní sem tam i vystupoval. Potom začala spolupracovat s Orchestrem Ladislava Štaidla a jeho manažer mi jednou nabídl, abych s nimi jel na koncert a se Štaidlem se seznámil. Stalo se, padli jsme si docela do noty, a přišel návrh, abych s nimi jezdil zpívat, a na oplátku můžu přijít do Štaidlova studia kdykoli budu chtít a zadarmo natáčet. Byla to lákavá nabídka a já ji začal využívat.

Přitom jsem se ale cítil v takové společnosti trapně. A tak jsem dal asi po roce výpověď. Údajně jsem prý byl jediný, kdo něco takového Štaidlovi udělal.

Potom už jsem jel sám na sebe. Měl jsem připravené písně, které byly podle mě docela dobré. Nejdřív jsem uspěl s několika singly a po revoluci jsem založil kapelu Sing Sing, se kterou jsme se více přikláněli k rockovému zvuku. Ve dvaadevadesátém vyšlo album O bláznech, které bylo velmi úspěšné. Byl jsem u vydavatelské společnosti Popron a ta byla reakcí na mé skladby tak nadšená, že mě její šéfové tlačili k tomu, abych pro jistotu nedělal žádné stylové změny. Jenomže já je dělat chtěl.

V roce 1993 vyšla deska Naopak, se kterou jsem se ztotožnil. Měla totiž takový undergroundový zvuk, líbil se mi. Začal jsem mít pocit, že se konečně dostávám k tomu, po čem jsem hudebně toužil.

No, a potom jsem měl natáčet klip k písničce Bílá noc. Je o umírání. Textař Eduard Pergner mi na něj sehnal dvě stě tisíc korun, a protože měl stát dvě stě padesát tisíc, šel jsem na vydavatelství Popron a požádal o padesát tisíc. Nedostal jsem je, a to mi vadilo. Byl jsem demotivovaný a začal jsem hledat i jinou zábavu.

Také. V tom období jsme se navíc rozešli s Ivanou, se kterou jsem měl syna. Měl jsem volné večery, a tak jsem se tu a tam sebral a vyrazil někam do šantánu. Tam jsem se dostal k drogám, ale musím přiznat, že v tom sehrálo roli i mé nadšení filmem Pulp Fiction, ve kterém jsou některé scény týkající se drog velmi působivé. Zkusil jsem nejdříve kokain, chtěl jsem to s ním zažít.

A bylo to fajn, protože se díky němu vytrácela má přirozená stydlivost. Pod vlivem drog jsem se seznamoval s různými lidmi, a to mě bavilo. Po nějakém čase z toho ale byla závislost. Navíc jsem začal brát i pervitin, který je silný. Dával mi chuť do všeho, přinášel mi velké plány a euforii.

Několikrát, ale ne úspěšně. Vlastně jsem nikdy nebyl sám za sebe rozhodnutý se závislosti na drogách zbavit. Léčil jsem se třeba kvůli rodičům. Nakonec jsem se dostal do relativně dlouhého období, kdy se mi podařilo udržet si čistý štít. Doktoři mi nicméně řekli, že zápas se závislostí na drogách dlouhodobá věc.

Nikdy jsem se nepředávkoval. Měl jsem ale vážnou dopravní nehodu, když jsem jel pod vlivem drog. Přerazil jsem si tři obratle, takže mám na páteři obrovskou jizvu. Byl to jeden z mých dvou pokusů o sebevraždu. Asi tu ale ještě mám zůstat a něco udělat.

Mám to už delší dobu v podstatě stále stejně.

Myslím si, že ne. Od roku 1995, kdy jsem produkoval a nahrával sólovou desku Terezy Pergnerové nazvanou Rachot a některé písně na ní o tom byly, k tomu mám averzi. Bylo to navíc období, kdy jsem na tom byl hodně zle.

Důležité je podle mě napsat dobré písně s věrohodným obsahem. Já se o to už pokusil na albu Tancuj zbožně, které vyšlo v roce 2013. Teď chci být důslednější.

Může se vám hodit na Zboží.cz: