Zpěvák Michael Kocáb: Zavedli na mě profylaktické opatření

Zákaz činnosti Pražského výběru trval čtyři roky. Poté se na scénu vrátil jako Výběr a stejně pojmenoval své druhé album, které vyšlo v roce 1987. V těchto dnech se na trh dostává jeho supraphonská reedice. Více k tehdejší době prozradil zpěvák a klávesista Michael Kocáb.

Ta deska vznikala za dramatických okolností. Co jí předcházelo?

Skladatelsky, myšlenkově i filozoficky patří k filmu Straka v hrsti. Tyhle dva projekty vznikaly bezprostředně po sobě. Když jsem si totiž nedávno Herzův film projížděl, s velkým překvapením jsem zjistil, že v něm jsou základy některých písní, které se pak objevily na albu Výběr.

Byli jsme ve formě, takříkajíc nakopnutí. Jenže v roce 1983 přišel po našem koncertu v Hradci Králové zákaz, který všechno zastavil. Zprvu jsme ho malinko marginalizovali, ale když se dnes za tou dobou ohlédnu, musím říct, že to byl těžký zarach.

Co se tenkrát stalo?

Už při koncertě v Kaplicích, který se konal předtím, jsme na sebe měli navěšený Sbor národní bezpečnosti a nejspíš i tajné policajty. Jejich přítomnost byla těžko rozpoznatelná, protože chodili v civilu a byli mezi lidmi, ale v Kaplicích byla policie se psy a spousta podezřelých lidí. Esenbáci dokonce zastavili nějaké vlaky s fanoušky a prohledávali je. Prostě už tam to bylo docela ostré. Tušili jsme, že se něco děje.

Když jsme pak přijeli do Hradce Králové, atmosféra byla od začátku dost tíživá. Pořadatelé koncertu se k nám v první fázi chovali dobře. V hotelu nás už ale hoteliéři ubytovávali takovým divným způsobem. Řekli nám třeba, kdo má na které posteli spát, a až později nám došlo, že v pokojích byly asi nainstalovány odposlechy.

Vzpomínám si, že jsem se pokusil proti tomu postavit a řekl jsem, že si lehnu naproti. Oni mi ale odpověděli, že ne, že mi tu postel připravili tak, aby to bylo co nejpohodlnější, a že jinde spát nemůžu.

Co se dělo potom?

Když jsme zahájili koncert v sále dnešní budovy královéhradecké filharmonie, všiml jsem si, že se v hledišti pohybuje kameraman s betacamem, tehdy novým modelem kamery. Věděl jsem, že u nás v té době ještě betacamy nebyly, ale říkal jsem si, že by to mohl být nějaký zahraniční reportér. Natáčel úplně všechno.

Koncert pak byl policií přerušen někdy ve druhé části. Vrátili jsme se zmateně do šatny a dolehly k nám zprávy, že fanoušky vyhánějí ze sálu. Někteří nám potom řekli, že procházeli uličkou mezi milicionáři a esenbáky s pendreky. K nám do šatny vrazili tajní a ihned nás odvezli v antonech na výslech. V kostýmech. Neumožnili nám ani se převléknout.

Z čeho vás obvinili?

Hodili to na nelegální výrobu plakátů. Musím přiznat, že to byl dobrý důvod, protože jsme plakáty v Německu skutečně vyrobili. Pojí se s tím z dnešního pohledu docela vtipná historka, kdy se náš baskytarista Vilém Čok rozhodl, že bude opakovaně lhát v přesných číslech.

Ta si však vymýšlel pokaždé jiná. Při prvním výslechu tedy řekl, že jsme v Německu vyrobili tři sta šedesát osm plakátů, a při příštím uvedl sedm set dvacet jeden. Estébáci pochopili, že tímhle způsobem se k pravdě nedostanou. Ještě po výslechu jsem doufal, že tato událost pro nás nebude konečná, ale po další perlustraci Veřejnou bezpečností při opouštění Hradce Králové jsem pochopil, že je to vážné.

V březnu 1983 vyšel v časopisu Tribuna článek Nová vlna se starým obsahem. Amatérské rockové hudebníky označil za nástroj ideologické diverze a vyzval kulturní pracovníky, aby jim neorganizovali koncerty a neudělovali povolení hrát. Odstartoval perzekuci československé hudební scény a Pražský výběr byl jednou z postižených skupin. Co nastalo?

Byli jsme zakázáni a okamžitě vyhozeni od našeho tehdejšího zřizovatele. Pražské kulturní středisko nám odebralo hudební kvalifikace a byli jsme na dlažbě. Já na tom byl ještě hůř. U Státní bezpečnosti byl proti mně založený spis a zavedena takzvaná profylaktická opatření…

Co to bylo?

To bylo opatření, které odvodila sovětská KGB od zemědělských opatření. V těch šlo o izolaci vadného kusu prasete od ostatních. To se pak převedlo na lidi. Naše Státní bezpečnost to od Sovětů samozřejmě převzala a pro mě to znamenalo, že jsem přišel o všechno. Nemohl jsem v hudbě dělat vůbec nic.

Deska nazvaná Straka v hrsti, která byla připravena k vydání, byla okamžitě zakázána. Ze Studia A Československého rozhlasu, kde se natáčela, však její záznam unikl, vynesl ho tamní zvukař, a tak byla mezi lidmi šířena samizdatově. Jeden čas se uvádělo, že v té době byl na magnetofonových kazetách asi milion kopií. Oficiálně se do obchodů dostala v roce 1988.

Album Výběr vyšlo v roce 1987. Jak to, že to už bylo po velkém zákazu možné?

Od druhé poloviny osmdesátých let se ze Sovětského svazu šířila takzvaná perestrojka, celková přestavba politického systému, a jelikož probíhala právě tam, se skřípěním zubů ji museli respektovat i naši soudruzi, byť se jim do ní vůbec nechtělo. My se tenkrát rozhodli, že když nemůže existovat skupina Pražský výběr, budeme se jmenovat jenom Výběr.

Osobně si myslím, že na základě tlaku redaktorů tehdejšího časopisu Mladý svět došlo v roce 1986 k dohodě, že deska Výběr bude vydána. Ti redaktoři byli povětšinou sice také komunisté, ale velmi mladí a docela jiní. Brali to už na lehkou váhu a vyvinuli tlak na svou tehdejší šéfredaktorku Olgu Čermákovou, jež měla v Komunistické straně Československa vysoké postavení.

Nakonec vás ocenila, že?

Ano, v roce 1988 jsem od ní převzal cenu Bílá vrána, kterou Mladý svět uděloval za tvůrčí a angažovaný čin. Tím bylo u mě oratorium-balet Odysseus. Čermáková se ale kvůli tomu dostala sama do hledáčku StB, protože pro bolševiky bylo nepochopitelné, že mě takhle ocenila. Přestavba ale jela a album Výběr vyšlo.

Jak ho z dnešního pohledu hodnotíte?

Podle mě je to dobrá deska. Oproti našim předešlým nahrávkám už na ní nejsou texty od Františka Čecha, které byly takové roztomile roztrdlované. Některé jsem napsal sám, některé s ostatními kluky v kapele. Zaměřoval jsem se v nich na bolševiky a dával jim to v poměrně ostrých jinotajích sežrat.

Na tom albu jsou také naše velké hity, ať už jde o Tatrmana, Snaživce, Člověka bez talentu, Hrály dudy, Smolaře, Sbal si to svý ráno nebo Chvastouna. Bylo na tu dobu zvukově moderní, náš sound zhutněl a stylově šel blíž rocku. Myslím si, že charakterizuje osobitost a originalitu tvorby Pražského výběru. Dodnes ho mám rád.

Vrátil se potom Výběr na pódia?

Ano, ale už v omezené míře. Byli jsme stále pod kontrolou Stáni a Vládi, tedy strany a vlády, a už jsme nemohli dělat žádné velké koncerty, žádné zahraničí, minimum rozhlasu či televize. Ale vlastní vahou a velkou popularitou jsme se opět prosazovali, až jsme v roce 1988 vystoupili v Manéži Bolka Polívky a v roce 1989 jsme zahráli ve sportovní hale na Výstavišti a začali natáčet barrandovský celovečerák Pražákům těm je tu hej.

Vyvrcholilo to vystoupením na festivalu Děčínská kotva, kde jsem prohlásil, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, a rozpoutal jsem další politický průšvih. Rozčílilo je, že jsem požadoval návrat svobody a lidských práv do země.

Bylo to však již v červnu 1989 a mělo to opačný důsledek, než jsem očekával. Místo další perzekuce se toho chytil tehdejší federální premiér Ladislav Adamec a byly zahájeny předběžné domluvy o postupném připuštění disentu k vládnímu stolu. Tak se stalo, že Pražský výběr figuroval také, zdůrazňuji slovo také, u zrodu sametové revoluce.

Jak to dnes vypadá s případnou novou deskou Pražského výběru?

Dobře i špatně. Střídavě oblačno. Nějaký materiál už dlouho máme, ale nemůžeme se dohodnout na dramaturgii. Pokusím se to letos trochu akcelerovat.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Zlatá kolekce: Povídali, že mu hráli - Michael Kocáb [3CD], Aftershocks - Michael Kocáb [CD]