Zpěvák Martin Chodúr: Zpěv je řemeslo a já v něm chci být co nejlepší

Deset let na scéně oslaví mimo jiné 16. listopadu v pražském Divadle U Hasičů, kde ho na pódiu doprovodí jeho kapela MACH a hostem bude operní sopranistka Lucie Silkenová.

Bylo mi čtrnáct let, když se mě kluci na jedné akci zeptali, jestli bych s nimi nechtěl zpívat. Na kontě měli dva singly a album, jejich klipy hráli v tehdejším oblíbeném televizním pořadu Eso, vyhráli soutěž Jim Beam Music, byli na turné v Litvě, předskakovali na velkém turné skupině Buty, prostě měli našlápnuto. Pak od nich odešel zpěvák David Tobiáš a chtěli skončit. Oslovili mě vlastně jen tak pokusně, ale dohodli jsme se a já se stal členem kapely. Byl to rozjetý vlak. Robson měl své fanoušky, koncerty, hrál na festivalech a já byl takříkajíc hozený do vody. Byla to pro mě těžká zkouška, všechno jsem se učil za pochodu. Dnes to beru jako výbornou průpravu na všechno další, co se pak v mé hudební kariéře dělo.

Robson působil v době, kdy v Evropě probíhal boom ostrovních kapel, ať už to byli Franz Ferdinand, Arctic Monkeys nebo moji tehdy nesmírně oblíbení The Darkness. V některých nahrávkách jsem vysoký falzet, kterým zpíval Justin Hawkins z The Darkness, dokonce kopíroval. Postupně se mi to ale přejedlo a ty kapely mě přestaly bavit. Najednou mě nenaplňovalo chodit na zkoušky, vymýšlení nových skladeb, jejich aranžování, hledání zvuků pro nástroje a podobně. Pochopil jsem, že kapelní život není pro mě. Považoval jsem ho za ztrátu času. Rozhodl jsem se, že budu raději pracovat s profesionálními hudebníky, kteří vědí, co dělají, skladby zahrají tak, jak jim je připravíte, respektive rozepíšete po nástrojích, a hrají skvěle. Taková spolupráce nezabere tolik času, dokonce se ani nemusí zkoušet, protože těm muzikantům opravdu stačí notový zápis nebo povel.

Přesně tak. A toužil jsem zkoušet různé styly a spojení. Snil jsem o tom, že budu zpívat s big bandem, orchestrem i s kapelou. No a dnes mám stálou doprovodnou skupinu MACH a ty sny se mi už splnily.

Pořád ho hledám. Důležitou roli v tom hraje můj hlas coby nástroj. Každý hlas se dobře hodí do jiného stylu. Můj je frekvenčně blízko kytarám, což znamená, že bych jako rockový zpěvák musel neustále zpívat extrémně vysoko či křičet, abych byl vůbec slyšet. Z tohoto jednoduchého důvodů můj hlas v rockové hudbě nefunguje. Osobně se mi líbí, když má písnička hlubší obsah a poselství, a současně funguje jako vokální skladba postavená na výkonu hlasu.

Zpěv je řemeslo a já v něm chci být co nejlepší. Snažím se neustále zlepšovat a zdokonalovat, a když zpívám, vždycky chci odvést co nejlepší výkon. Po jeho skončení se hodnotím výhradně podle toho, jak jsem zazpíval.

To ne, jen sebe. Mám to tak nastavené. Mám třeba velice rád britského zpěváka Jarvise Cockera z kapely Pulp. Patří k těm, kteří v podstatě vůbec neumějí zpívat, jeho výraz se mi ale líbí, je pro mě zajímavý. Leonard Cohen, kterého mám také rád, rovněž neuměl zpívat. Byl ale jiný, osobitý, měl obrovské charisma. A Tom Waits je to samé.

Zažil jsem je mnohokrát a jsou pro mě velmi zničující. Víte, čas na pódiu ubíhá úplně jinak. Jakákoli chyba se zdá být nesmírně dlouhá a já mám vždycky pocit, že všichni v sále nutně museli poznat, že ta chyba byla. Potom si ale poslechnu nahrávku a zjistím, že já sám tu chybu kolikrát nepoznám. Nepoznají ji obvykle ani další lidé. Když mi přesto po koncertě, který se mi z mého pohledu nepovedl, říkají, jak byl skvělý, mám dojem, že mi lžou.

Jednou jsem jel do Brna na vystoupení mé oblíbené americké klezmerové kapely The Klezmatics. O pauze jsem zašel do šatny za klarinetistou Mattem Darriauem a chtěl jsem mu říct, že hrál skvěle. Pochlubil jsem se, že jsem také klarinetista, a on na mě nevěřícně koukal a tvrdil, že to byl z jeho strany špatný koncert, protože mu celou dobu nefungoval nástroj a při improvizaci, ke které byl okolnostmi donucen, prý všechno zkazil. Okamžiky, kdy subjektivní pocit neodpovídá pocitu, který má okolí, prožívají i jiní.

Občas ano, je to takové ozvláštnění. Navíc mi to dává šanci zúčastnit se kolektivních instrumentálních improvizací, které mě velmi baví.

Chystám další album, některé písně už jsou hotové. Chtěl bych se na něm vrátit ke své autorské tvorbě a ještě více využít vlastní vizi. Při nahrávání předešlých alb jsem cítil, že nejsem tak kompetentní k tomu, abych skladby aranžoval. Učil jsem se to, doma jsem si vytvářel demoverze písniček, které nikdy nikde nevyjdou, jen mi posloužily jako učební látka.

V písních na novou desku chci do aranží více zasáhnout a využít to, co jsem se v tomto ohledu v posledních letech naučil.

Existují, ale moc se nevyužívají. Všechny aranže, které připraví, totiž znějí prakticky stejně. Přitom se jinak aranžuje pro zpěvačku, jinak pro zpěváka, jinak se aranžuje swing, jinak jazz, jinak rock.

Zamýšlím se nad tím velmi často, protože to souvisí s jedním mým dilematem, které ještě nemám vyřešené. A možná ho ani řešit nemusím...

O pnutí mezi dvěma postoji. Jedna věc je lidi pobavit a druhá věc je jim něco předat. Mám stále pocit, že abych jim něco předal, vylučuje se to s tím, abych je zároveň pobavil. A naopak. Je to pro mě otevřené.