Článek
Co se stalo, když jste po přídavku na druhém koncertě v O2 areně opustil pódium?
Nedělní koncert jsem si zpříjemnil osobním zážitkem, když jsem požádal svou přítelkyni Marcelu o ruku. Tím pádem jsem si jeho závěr udělal těžší, protože se za mnou v zákulisí seběhli novináři i kamarádi a téma bylo jasné.
Neměl jsem moc energie, a tak jsem utekl, zamkl se na chvíli sám v šatně a jen si užíval ten blažený pocit štěstí z té neuvěřitelné atmosféry koncertu a také radosti, že přítelkyně řekla ano. Vše mi ale stejně došlo až po pár dnech a plný euforie jsem hned začal kout další plány.
RECENZE: Marek Ztracený korunoval v O2 areně svůj obdivuhodný příběh
Zjevně je rád realizujete hned. Na poslední chvíli jste natočil valentýnský klip k písni Tak se nezlob, pár dnů před koncerty jste oznámil vydání alba. Byla i žádost o ruku výsledkem rychle uskutečněného nápadu?
Víceméně ano. Když jsem vyhlašoval koncert v O2 areně, nebylo to v plánu. Vlastně to u mě nebylo v plánu nikdy. Byl jsem totiž zapřísáhlý odpůrce svateb a vždy jsem měl nějaký vtipný argument a odpověď, proč do ní nechci jít. Až do momentu před pár měsíci.
Syn se mě zeptal, proč s maminkou nebudeme mít nikdy svatbu a proč se jmenuje jinak než my dva? Zastyděl jsem se, bylo mi i trochu trapně, a uvědomil jsem si, že můj dosavadní pohled na vztah není dvakrát chlapský.
Tak nějak mi otevřel oči a já najednou nemohl najít argument, proč sakra nemá má přítelkyně mé příjmení a neudělám jí ten nejkrásnější den v bílých šatech. Je to zvláštní, mám pocit, že už osm let vychovávám svého syna, a teď se ukáže, že vlastně vychovává on mě.
Marek Ztracený vydal novou desku.
Oženíte se do roka a do dne?
Přijel jsem po koncertech domů s pocitem největší hvězdy a mezi dveřmi dostal koš s odpadky. Pak jsem šel odházet sníh, který přes noc napadl, a než jsem se stačil doma nadechnout, byl jsem zavalený otázkami syna a nadšené Marcelky: Kdy? Kde? Jak? Jací hosté budou pozváni? A podobně.
Říkal jsem si, že jsem to moc nedomyslel. Ale vlastně mě to plánování a mluvení o tom baví. Je krásné vidět šťastnou snoubenku a syna. Připadám si víc jako chlap než kdy jindy.
Nakonec jsme datum vybrali, ale bude až po našem dalším velkém koncertě, který se odehraje příští rok. Možná to bude taková má malá rozlučka se svobodou.
Nad pódiem v O2 areně se objevil nápis Směr Eden, což asi znamená, že právě v Edenu se další velký koncert odehraje.
Věřte, nebo ne, nápis se tam objevil náhodou. Nachystali jsme ho a kolega se mě před prvním koncertem zeptal, jestli ho opravdu uveřejníme. Řekl jsem mu, že si to rozmyslím, a když se za ním do začátku vystoupení nestavím, ať ho nepouští.
Bylo hodně práce, nestavil jsem se, a následně jsem na pódiu na konci koncertu při vyprávění o další cestě ucítil teplo z ledkové obrazovky. Otočil jsem se a na ní svítil nápis Směr Eden. Bylo to venku.
Má to několik rovin. Jsem rozjetý, plný chuti a energie něco tvořit. Bál jsem se, že najednou zešílím, když nebudu nikam směřovat. Měl jsem to v hlavě už déle, ale nejde o ego koncert. Jde o to, že chci nabídnout fanouškům a posluchačům zase něco speciálního a po dvou vyprodaných O2 arenách se nabízí právě fotbalový stadión. Když si představím tu atmosféru a vše, co se dělo v O2 areně, a vynásobím to dvěma, už teď mi jde mráz po zádech.
Prozradíte datum jeho konání?
Ještě ne. Chci nechat sebe, svůj tým i lidi odpočinout. Mohu ale prozradit, že to nejspíš bude má jediná akce v tom roce. Brzy k tomu řeknu víc. Teď bych si ještě rád užíval ten skvělý pocit a zážitky z O2 areny. Mám toho stále plnou hlavu.
Marek Ztracený představil v O2 areně dvě skladby z nového alba.
Na hudební scéně se pořád něco děje. Nebojíte se, že na vás lidé začnou zapomínat?
Můj život se vyvinul tak, že cítím, že byť je hraní na festivalech a v kulturních domech skvělé, chci dělat velké a zajímavé věci. Hrál jsem jedenáct let devadesát koncertů ročně v kulturních domech a na festivalech a přísahám, že stejně rád hraju pro pár stovek lidí i pro pár tisíc.
Jenže zatímco koncert v kulturním domě zažívají lidé několikrát do roka a není to pro ně něco, na co vzpomínají dlouho, do O2 areny nebo Edenu nechodí každý víkend. To je důvod, proč to dělám. Chci jim dát něco víc.
Vydal jste album Planeta jménem stres. Měl jste před jeho realizací chuť nabídnout lidem i něco jiného než příjemný pop, kterým jste se do té doby prezentoval?
Nedávno se mě v jednom rozhovoru ptali, jestli mi jako konzervatoristovi nechybí jít v muzice více do hloubky. Já odpověděl, že jsem nevěděl, že mám hledat nějakou hloubku. Jediné, na čem přece záleží, je, aby se publikum bavilo, aby si lidé rádi písně zpívali. Až budu starší, možná se vrátím k psaní pro big band či symfonický orchestr. Teď ale chci na pódiu před lidmi skákat, chci, aby se smáli, dojímali a měli zážitek.
Našel jsem se ve formě obyčejných písniček pro obyčejné lidi. Zpívám o tom, co mají rádi a co zažívají, a nemám potřebu si nic dokazovat. Jsem rád, že to oceňují.
RECENZE: Autentický pop Marka Ztraceného
V minulosti jste napsal písničku pro své rodiče a na nové desce je skladba Až se tě někdo zeptá, která je pro vašeho syna. Píšou se takové písně lehce?
Někteří lidé mi říkali, že bych takové písně na desce mít neměl. Jenže to bych popíral sám sebe. Myslím si, že by lidé měli vědět, že mám skvělé rodiče, díky kterým mohu dělat to, co dělám. Mám i skvělou partnerku a syna, takže jsem o tom napsal. Existuje písnička Pro Marcelu, o které ale víme jen ona a já. A potom za mnou přišel syn Mareček a řekl mi, abych o něm také napsal písničku.
Řekl jsem si, že to udělám později. Jenže pak jsem jel nahrávat do studia, sedl si za piano, začal hrát ten motiv a přitom se dojímat. Musel jsem na chvíli přestat, nadechnout se a začít znovu. A zase mě to dojalo. Proto ta písnička vznikla. Nevím, jestli ji Mareček dnes docení, ale jednou určitě ano.
Marek Ztracený už má za nové album zlatou desku.
Na albu jsou spolupráce se slovenským raperem Rytmusem a českou zpěvačkou Terezou Maškovou. Jak probíhala domluva s nimi?
Začalo to vlastně u duetu Víc než hádky, který jsem nazpíval s Terezou. Napadlo mě oslovit ji, protože mě jako zpěvačka zaujala. Zastupuje ji společnost Warner Music a my ji požádali o souhlas pro nazpívání duetu.
V den, kdy se mělo nahrávat, přišla zpráva, že to Warner Music dovolí jen s podmínkou, že duet bude uvolněný i pro její album. Pro mě to ale bylo nepřijatelné, protože bych skladbu složil, otextoval, zaranžoval, zaplatil nahrávání a Tereza by si ji hotovou odnesla na album. Nakonec se to vysvětlilo a k nahrávání došlo. Podepsala se kvůli tomu jen řada dalších smluv.
S Rytmusem to bylo tak, že jsem mu přes Instagram napsal, že mám skladbu Planeta jménem stres a hodil by se mi do ní jeho rap. Ve čtvrté zprávě, kterou jsem mu v naší korespondenci posílal, už byla audiostopa nahrávky, a v šesté jsem se ho ptal, jak to uděláme se smlouvami. On mi odpověděl: Tohle ber jako souhlas, je to uzavřené. Hlavně že se bavíme hudbou.
Rytmus je legenda, ale dohodnuti jsme byli během několika minut. Tak by to mělo vypadat.
Jak se rodí vaše písničky?
Zpočátku je to náhoda. Napadne mě nějaká hudební fráze, pár slov, melodie a v tu chvíli se na to začne nabalovat nějaký příběh. Když je jeho téma zajímavé a vžiju se do něj, vezmu ho za svůj a všechno začne dávat smysl. Pak vznikne písnička.
Mám rád rozhovory se zajímavými skladateli, kteří říkají, že tvoří srdcem a je jim jedno, jak na to lidé reagují. Za sebe rovnou říkám, že mi to jedno není, a jediné, na čem mi záleží, je, aby se lidi při poslechu mé písně skvěle bavili a zpívali si ji se mnou. Dělám to pro ně, takže dost často přemýšlím o tom, jestli je skladba dost zpěvná a jestli je dobrý slogan v textu.
Může se vám hodit na Zboží.cz: