Zpěvák Luboš Pospíšil: Nechci vydávat zbytečné písně

Takovou představu jsem neměl. V první kapele, do které jsem v roce 1967 jako gymnazista nastoupil, jsem hrál pouze na doprovodnou kytaru. Mimochodem, šlo o čáslavskou skupinu, jež hrála na tu dobu nejtvrdší hudbu, která se u nás vyskytovala. Šlo o písničky od Rolling Stones, Kinks a dalších kapel, které byly z místního pohledu považovány za nejtvrdší.

Po roce jsem přešel do kutnohorské kapely The Marshalls. Byla více popová a měla v repertoáru melodičtější písně od Beatles, Bee Gees, Uriah Heep a dalších. V ní jsem už zpíval.

Jednou se na našem vystoupení objevil Ladislav Kantor z kapely C Vocal a řekl mi, že by pro mě měl spolupráci. Byla to pro mě zvláštní nabídka, ale v té době jsem se chystal do školy do Prahy a měl jsem pocit, že bych se jim mohl hodit.

Vyrostl jsem na jiné hudbě než té, kterou dělal C Vocal. Zpívat vokální skladby, folkové nebo spirituály, to pro mě nebylo. Však jsem se s tím ze začátku hodně potýkal. Na druhou stranu jsem si tenkrát začal skládat vlastní písničky, které jsem zpíval, a po nějaké době nastala situace, že jsem se začal kolegům z C Vocal hodit. Bylo rozhodnuto, že budu zpívat.

Nakonec jsem se rozhodl osamostatnit. V C Vocalu jsem to nahlásil už v roce 1978, čtyři roky předtím, než vyšla má první sólová deska Tenhle vítr jsem měl rád. Rozchod proběhl v klidu, Ladislav Kantor ostatně na mém debutu spolupracoval jako autor i producent.

Změna v obsazení mé kapely 5P, když větší část odešla takzvaně za lepším. Důležité bylo, že zůstal kytarista Bohouš Zatloukal, nastoupila nová kvalitní rytmika a přišla nabídka ke spolupráci od skladatele a skvělého instrumentalisty Petra Skoumala. Měl jsem přislíbeno jeho hostování, což pro mě bylo důležité. Tato skutečnost celou desku výrazně pozitivně poznamenala.

Už v době, kdy jsem byl v C Vocalu, jsem se s ním začal setkávat a mohl se podílet na práci s ním. Připravili jsme například pro Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého v Praze velký projekt, který byl ale později zakázaný.

Stali se z nás přátelé, navštěvovali jsme se a nahrávali si společné hudební nápady. Složil pro mě pár písniček i předtím, takže jeho hostování na albu …a nestřílejte na milence bylo logickým vyústěním naší známosti.

Hraju prakticky polovinu písniček z té desky. Vždycky pro mě byl na prvním místě repertoár. Protože jsem se naštěstí pohyboval mezi lidmi, kteří byli hudebně i textově silní, neměl jsem s ním až tak velký problém a nemusel jsem vydávat alba, která stála jen na jedné dvou písničkách. Nikdy jsem nechtěl, aby na mé desce byla zbytečná písnička. Takové nechci vydávat.

Určitě. Konkurence pro mě byla vždycky důležitá. Dokonce jsem ji sám vyhledával. Když se například začal autorsky prosazovat Bohouš Zatloukal, dával jsem mu víc příležitostí, protože jsem chtěl, aby na deskách bylo to nejlepší, co z nás vypadne.

Byly s tím velké problémy a v případě této desky jsem dokonce nevěřil, že se ji podaří vydat. Takzvaná textová komise původně neschválila většinu textů. Podařilo se mi dostat k zápisu z jejího jednání a ukázalo se, že pod zákazem je podepsán jediný člověk. Musím říct, že jsem měl v tehdejším Supraphonu několik přátel a povedlo se dosáhnout toho, aby se problémem zabýval umělecký ředitel.

Ten prohlásil, že texty nejsou takzvaně závadné, ale že je třeba udělat jisté korekce, zejména v pesimistickém textu písně Kuřata v igelitu. A tak došlo k tomu, že textař Pavel Šrut napsal třetí, neskutečně optimistickou sloku, a skladba byla v pořádku. Na původním albu nemohlo být jméno básníka Ortena, které je součástí textu písně Píši vám, Karino. Pavel Šrut byl naštěstí tak šikovný, že napsal takovou verzi textu, která měla dobrý dopad. Jméno Ortena jsme do písně vrátili až později.

Na reedici, která právě vychází, jsem udělal důležitý zásah. Jako bonus je tam nová verze písně Dvě tváře: Jekyll a Hyde. Původní byla nahraná s pomocí automatu, který jsme s bubeníkem Pavlem Skalou použili.

Nikdy jsem se s tím ale nesmířil, a tak jsem chtěl, aby na desce byla i kapelní verze písničky tak, jak jsme ji hráli na koncertech. Naštěstí existuje nahrávka, ve které bubnuje Martin Vajgl, dnes člen Olympiku. A tak jsem se ji rozhodl na desku zařadit. Osobní vztah k ní mám proto, že se mi povedlo svou chybu napravit. A také kvůli tomu, že část příznivců oceňuje její určitou punkovou nadčasovost.

Nikdy jsem takhle o svých deskách neuvažoval. Každá vznikla v kontextu své doby a pro mě bylo důležité, aby splňovala mé představy. To se vždy stalo.

I když jsem už prohlásil, že mám všechno napsané a není potřeba se dál autorsky angažovat, skládám si nové písničky. Na některých spolupracuji s lidmi, které by v tandemu se mnou asi málokdo čekal. Naplánoval jsem si, že si ještě jednou udělám radost a vydám ještě jedno album.

Může se vám hodit na Zboží.cz: