Článek
Důvodů k opětovnému vydání bylo několik. Vedle pětasedmdesátin Leška Semelky a stejného, leč nedožitého výročí kytaristy, skladatele a kapelníka Radima Hladíka jsou tu i kulaté připomínky odchodů bubeníka Vlada Čecha a textaře Pavla Vrby. Ti všichni, a také zpěvák a klávesista Oldřich Veselý, výtvarník Petr Sís a fotograf Alan Pajer, měli na albu zásadní podíl.
Co se vám vybaví, kdy se řekne Svět hledačů?
Pocit štěstí, protože můžu jednoznačně říct, že konec sedmdesátých let byl nejlepší období v celé mé hudební kariéře. Díky novým nástrojům, které u nás předtím nebyly, jsme objevili jiný hudební svět. Myslím si, že naše tehdejší tvorba byla na naše poměry objevná. A byla úspěšná i u lidí.
Jak jste se k novým nástrojům dostal?
Nebylo to vůbec jednoduché. Celá sedmdesátá léta jsem toužil, jako každý klávesista v téhle zemi, dobrat se varhan značky Hammond. Bylo to ale nad mé finanční možnosti, a navíc se u nás tehdy vůbec neprodávaly. Jediné, co tu bylo k mání, byly východoněmecké varhany Matadors, kterým jsme říkali buď roj včel, nebo mlíko na plotně. Nehrály, prakticky jen tak syčely. Byly to strašné zvuky. Hrál jsem na ně ještě v kapele Cardinals v letech 1968 až 1970.
Když jsem přišel do Blue Effectu, vyřešili jsme to tak, že mi zvukař vyrobil speciální snímač, kterým jsem ozvučil klavír. Teprve potom jsem se domohl prvního elektrického piana, ale nebylo moc dobré.
Někdy v roce 1977 nebo 1978 jsem se stal majitelem polyfonního klávesového nástroje Korg. Padly na něj všechny mé úspory, a ještě jsem si peníze půjčil. Doporučil mi ho můj kamarád, polský hudebník Czeslaw Niemen, se kterým jsem se znal ze společných turné.
Také jsme do kapely koupili dva syntetizátory Moog a i Olda Veselý měl nějaký syntetizátor. Všechny zvuky našich nástrojů jsme zkombinovali a vytvořili tak nový zvuk nejenom Blue Effectu, ale i na československé hudební scéně.
Takže Blue Effect byl v tomto ohledu průkopnická kapela?
Zcela určitě. A souviselo to i s hudbou, protože zvuky a možnosti těch nástrojů byly na tu dobu obrovské. Ruku v ruce s tím šly hudební nápady. Protože jsme měli tak dobré vybavení, dostavovaly se u nás nápady nové a progresivní.
Do té doby byl Blue Effect výborná kapela, ale nic tak převratného nepřinášel. Těžil samozřejmě z obrovských hráčských schopností kytaristy Radima Hladíka, ale na konci sedmdesátých let už byl schopen oslovit i posluchače v zahraničí.
Nastalo to poté, co jsme natočili Svět hledačů a skladby z něho hráli na koncertech. Vystupovali jsme v Maďarsku, Polsku, ve východním Německu, velký úspěch jsme měli v Helsinkách. Nebyli jsme už provinční kapela z Československa.
Na album Svět hledačů jste napsal dvě skladby, Zmoudření babím létem a Zázrak jedné noci. První má téměř devět minut, druhá téměř dvanáct. Proč jste tenkrát tak složité kompozice skládal?
Jako student jsem žil v Litvínově a tam se konaly různé hudební akce. Chodil jsem i na koncerty vážné hudby a vzpomínám si, jak jsem byl ohromený, když přijela Severočeská filharmonie z Teplic a provedla Rhapsody in Blue od George Gershwina. Byl jsem tak okouzlen, že jsem z toho asi tři měsíce pořádně nespal. Definitivně jsem pochopil, že hudba nejsou jen tři akordy a písničky, které se dají hrát u ohně.
Nechci takové písně snižovat, ale ptám se, proč se dodnes obdivujeme Joe Cockerovi, Robertu Plantovi, Philu Collinsovi a dalším podobným? Protože jejich tvorba nebylo triviální prvoplánové písničkaření. Byla objevná a bylo znát, že to jsou vzdělaní lidé, kteří to dokázali dostat do hudby.
Ovlivnila mě tedy vážná hudba a do jisté míry i jazz. I ten jsem poslouchal rád, ale nikdy jsem ho nechtěl hrát, protože jsem ho nezvládal technicky, neboť nejsem zase tak skvělý hráč, a neměl jsem z něho uspokojivý pocit. Bavila mě práce s harmonií a díky lásce k vážné hudbě mi nestačily tři akordy, ale potřeboval jsem jich mít ve skladbě třeba čtyřicet devět.
Kdo vás ještě ovlivnil?
Zvukově jsem si ke své tvorbě dospěl, když jsem poprvé slyšel britskou skupinu King Crimson. Byli jsme na koncertech v Polsku, kde jsme měli fanoušky, kteří nás po vystoupení vzali domů. Na jednom takovém setkání pustil jeden z hostitelů nové album King Crimson. Naprosto mě porazilo, málem jsem z něho omdlel. Používali klávesový nástroj mellotron, který vlastně suploval symfonický orchestr.
Od té doby jsem tu kapelu sledoval, a nejenom ji. Přidali se další, třeba Yes nebo Genesis. Jsou to mé životní lásky, které poslouchám dodnes. Bylo to, jako bych namísto kovbojek získal do své knihovny díla Hrabala, Čapka nebo Vančury.
Lešek Semelka
Máte zajímavý, originální hlas. Studoval jste zpěv?
Nikdy jsem ho nestudoval, můj výraz je takový od přírody. V Litvínově jsme měli kapelu a já v ní zpíval vysoké polohy. Díky tomu jsem v Praze na konci šedesátých let vyhrál konkurz do kapely Cardinals, kde jsem měl zpívat ze všech nejvýš.
Když mě pak oslovil Radim Hladík z Blue Effectu, nechtěně mě přinutil podvolit se tóninám, které jsou výhodné pro kytaristy. Pro zpěváka jsou však strašně vypjaté. Já byl nicméně nadšen z toho, že během dvou let se ze mě, burana z Litvínova, stal člen tehdy nejslavnější československé kapely.
Dával jsem tomu všechno a postupně si vytvořil vlastní projev. To mé charakteristické chraptění možná vzniklo proto, že jsem to při zpěvu doslova rval. Nikdy jsem se nesnažil zpívat níž, takzvaným krásným zdravým hlasem. To mě nebralo.
Měli jsme jednou koncert v pražském divadle Rokoko. Zpěvačka Valerie Čižmárová na to vystoupení přivedla Waldemara Matušku. Osobně jsem se s ním neznal, seznámili jsme se až tam. Vyslechl koncert a po něm mi na baru řekl: Tedy, ty máš hlas jako bejk. Ale počkej, až ti bude čtyřicet jako mně…
Bral jste to jako poklonu?
Samozřejmě. Čtyřicet mu tehdy bylo, já byl ještě cucák. Mimochodem, Matuška pro mě byl bůh. Jako zpěvák, ale především jako osobnost. Zůstalo mi to na celý život. Když v roce 1986 emigroval do Ameriky, byl jsem smutný a myslel si, že ho už nikdy neuvidím.
Naštěstí jsme se po revoluci setkali na oslavě narozenin Heleny Vondráčkové v Řitce, kam jsem byl také pozván. Pil jsem pivo a najednou jsem si všiml výrazných černých očí, které na mě koukaly ze druhé strany místnosti. Byl to Walda. Nechal jsem pivo pivem, rozběhl se k němu a objal ho. Málem jsem se rozplakal dojetím, že ho zase vidím.
Co soudíte o současné hudební scéně?
Podle mého názoru skončilo objevování v hudbě v sedmdesátých letech. Osmdesátá léta přinesla především byznys a hudbu devadesátých let jsem už ani nemohl poslouchat. Mnohé skladby byly dobře provedené, písně na rockovém základě třeba od Europe nebo Bonjovi jsem ještě snesl.
Od konce osmdesátých let mě ale pop music nezajímá, až na pár výjimečných osobností, které vydržely z let předcházejících a držely se mimo všechny trendy.
Mám na mysli třeba Tinu Turner, Joea Cockera, Stinga, Genesis, Phila Collinse, Queen a další. Někteří se postupně trochu měnili, ale zachovali si osobnost, ať udělali cokoli. I když udělali třeba popové písně. Obecně ale začal být hudební svět komerční a popový a došlo to až do dnešní doby plné obludných písniček.