Článek
Jaké bylo vrátit se na místo, kde jste nahráli svou nejslavnější desku?
Byla to krásná reminiscence, příjemné připomenutí si hezkých chvil i doby, kdy jsme byli mladí a šli jsme do všeho po hlavě. V mezičase jsme v Citronu sice něco točili, ale nahrát celou desku jsme se vrátili až po více než pětadvaceti letech. Točili jsme dokonce se stejným zvukovým inženýrem Petrem Slezákem.
Jak vaše nové album ovlivnila pandemie?
Všechno zlé je k něčemu dobré. Měli jsme nucenou pauzu v koncertování, a tak jsme se přípravě desky a jejímu natáčení mohli věnovat déle. Loni na jaře jsme byli zavření ve zkušebně, písničky jsme neustále zdokonalovali a do studia jsme pak šli nejlépe připravení za celou naši kariéru.
Jste rocková kapela s punkovými tendencemi. Vaše nová deska je syrová, současně velmi melodická, kytarová. Chtěli jste se na ní hudebně nějak posunout?
Navázali jsme na předchozí album Hlasolamy z roku 2018. Skládali jsme písně tak, jak z nás vycházely, bylo to naprosto přirozené. Nijak jsme nekalkulovali, nepřemýšleli jsme o tom, že budeme svůj zvuk měnit.
V titulní písni alba kladete postoj své generace do protikladu ke zdigitalizovanému světu. Cítíte v tom generační konflikt?
Obrat svět jedniček a nul vymyslel náš dvorní textař, spisovatel a básník Jarda Irovský. Částečně jsme s ním spolupracovali už na albu Hlasolamy, na novinku napsal všechny texty. Nám se ten obrat moc líbil.
Vnímáme, že nás obklopuje digitální svět plný počítačů. Více než generační odstup je pro nás ale důležitější zamýšlet se nad tím, jestli nás digitální svět jednou nepohltí. V té písničce jsou jedničky a nuly zamýšleny také jako jinotaj. Klady a zápory, dobro a zlo jsou všude na světě. I tak vnímáme její téma.
Jak jste se s básníkem Jaroslavem Irovským sešli?
Byla to náhoda. Dlouho jsme si texty psali sami, ale pak nám Jarda napsal, že by pro nás zkusil nějaké vytvořit. My mu odpověděli, ať to zkusí, a on se začal přesně trefovat do témat, která nám jsou blízká. Vznikla spolupráce, se kterou jsme byli tak spokojení, že jsme Jardu při přípravě písní na nové album vzali do party. Je to už v podstatě člen kapely.
Je to váš vrstevník?
Je o generaci mladší než většina členů skupiny Premier. Ale je to kamarád z dětství našeho bubeníka Daniela Wolczika.
Je na nové desce písnička, které věříte?
Mně osobně se líbí V unisonu. Nedávno jsme k ní vydali videoklip.
Fungujete od roku 1992. Co vás žene dál?
Především nás to baví, možná čím dál víc. Každý z nás přitom máme ještě nějakou činnost bokem, nejsme závislí pouze na muzice. Navíc mám pocit, že jsme na posledních dvou deskách našli směr, který se nám líbí a odpovídá našemu hudebnímu i lidskému rozpoložení. A pořád nás baví skládání a hraní písniček.
V roce 2000 jsme se nicméně rozpadli. Řekli jsme si, že jsme dovršili tisíciletí, a v dobrém se rozešli. Jenže postupem času jsme se začali zase scházet a kapelu dali znovu dohromady.
V roce 1994 jste prosluli písničkou Hrobař, čímž jste se stali kapelou jednoho hitu. Pokoušeli jste se pak vědomě tu skladbu překonat, napsat další velký hit?
Kdysi dávno mi Radek Pastrňák ze skupiny Buty řekl: Ty jsi ten Hrobař, že? To budete mít, chlapci, těžké, to budete mít těžké. Ale nic si z toho nedělejte, zázraky se dějí. “
Hrobař samozřejmě zůstane rovnítkem ke kapele Premier. Byl to velký hit, tenkrát se hrál všude. Nelitujeme toho, že jsme ho napsali. Hrajeme ho na koncertech pořád a stále nás baví.
Samozřejmě jsme pak chtěli napsat stejně dobrou písničku, která by měla takový ohlas. Myslím si dokonce, že jsme pár srovnatelných měli, ale masová odezva už nebyla tak silná jako v případě Hrobaře.
Ta písnička nás vystřelila do hudebních výšin. Díky ní jsme se mohli podívat, jak vypadá pohled na českou hudební scénu svrchu. Pro nás, mladé kluky z Moravy, to byl tenkrát velký příběh. Dostali jsme zlatou desku a rozhodně na tu dobu rádi vzpomínáme.
Živili jste se někdy pouze hudbou?
V devadesátých letech ano, kromě bubeníka, který měl své další aktivity. Byly to skvělé časy, ale i tak, jak je to teď, je to v pořádku.