Článek
S jakými vyhlídkami jste kapelu IMT Smile v roce 1992 zakládali?
Základem bylo, že jsme s bratrem Mirem měli obrovskou touhu mít vlastní kapelu. On hrál na klavír, já jsem zpíval a začínal hrát na kytaru. Obdivovali jsme mnohé slovenské i české skupiny, chtěli jsme mít vlastní a být s ní úspěšní. Tenkrát jsme v sobě měli obrovskou vášeň pro věc a mám pocit, že nás nikdy neopustila. Je to naše štěstí a devíza.
Postupem času jste svého bratra tak trochu zastínil. Jak důležitý člen skupiny to je?
Miro do méně viditelné pozice sám směřoval. Nikdy neměl touhu být příliš vidět. Kdyby však nebyl, chyběl by naší kapele člověk, který by se o ni od začátku tak pečlivě staral.
Zajišťuje všechny technické záležitosti, je manažer, stará se o to, jak budou vypadat koncerty, jaká budou světla, zvuk. Má také na konzervatoři vystudovanou hru na klavír, kompozici a dirigování, takže když jsme třeba spolupracovali s orchestrem, sborem či jinými muzikanty, využívali jsme zejména jeho zkušeností.
Jaký máte osobní vztah?
Myslím, že jsme dobří bratři, i když každý z nás vede trochu jiný způsob života. Miro se před několika lety přestěhoval do Bruselu, kde žije se svou manželkou a pracuje. Já jsem zůstal na Slovensku, takže se nenavštěvujeme tak často, jak bychom jako bratři měli.
Vy už také nežijete v Prešově. Kdy jste se odstěhoval?
Nebydlím tam už mnoho let, odešel jsem v době, kdy mi bylo kolem dvaceti let. Žiju v Bratislavě, kam jsem se přestěhoval kvůli tomu, abych byl v hudebním centru a mohl spolupracovat i s jinými muzikanty. A postupem času se z prešovské kapely IMT Smile stala kapela slovenská. Jejími členy už jsou i lidé, kteří z východního Slovenska nepocházejí.
Debutové album Klik-Klak jste vydali pět let po svém vzniku. Přitom to bylo v devadesátých letech, kdy se desky vydávaly snadno a často. Proč jste čekali tak dlouho?
Když IMT Smile vznikli, bylo mi třináct. Zpočátku jsme vlastně byli trochu dětská kapela, některé písně dokonce vznikly zhudebněním veršů slovenského básníka Ľubomíra Feldeka. Měli jsme ale i další kapely, jedna se jmenovala Ruka a hrála reggae, Epitath byla spíš rocková. Náš přístup k tvorbě se začal měnit zhruba za dva roky, kdy jsem už hudbu vnímal dospěleji.
Důležitým momentem pak byl v roce 1996 telefonát od Borise Závodského z vydavatelství Škvrna Records. Řekl nám, že by chtěl vydat album IMT Smile. Líbila se mu totiž písnička Nepoznám, kterou jsme zpívali s Katkou Knechtovou. No a na jejím nahrávání s námi spolupracoval producent Laco Lučenič, jenž zásadně změnil zvuk naší kapely.
Do té doby jsme byli taková hudební všehochuť, on z nás udělal rockovou skupinu. Někdy v pětadevadesátém roce s námi navíc začal spolupracovat textař Vlado Krausz, který se také podílel na tom, že se IMT Smile začali formovat a našli vlastní výraz.
Většina jeho textů je o vztazích. Vyhovuje vám to?
Ano, takové písně mě baví zpívat, ať už jsou smutné, anebo veselé. Ve vztahových textech je spousta emocí a ty mám v hudbě rád. Vlado mi dává texty a moc se nebavíme o tom, o čem jsou. V situaci nebo rozpoložení, v němž právě jsem, mi přitom pokaždé sedí. Je to zvláštní, pro mě je to ale mysterium IMT Smile.
Kdy jste začal coby skladatel písní cítit jistotu?
Své autorství vnímám jako dar. Zhruba devadesát procent mých písniček se mi takříkajíc zjeví. Popadnu nástroj a začnu je hrát. Nepřemýšlím o detailech, protože se mi melodie doslova vynoří. Hned si ji nahraju a finální verze je pak obvykle blízká té první. Musím se přiznat, že tenhle tvůrčí proces mě samotného fascinuje. Mám k tomuto daru úctu a pokoru, protože vím, že ho nemá každý.
Když jste na začátku tisíciletí spolupracoval s Michalem Horáčkem a Richardem Müllerem, vznikaly písně stejným způsobem?
Ano, dostal jsem texty a hudba přišla stejně automaticky. Myslím si, že mám ještě někde nahrané záznamy prvních verzí těch písniček.
Kapela IMT Smile
Dostáváte stále nabídky, abyste skládal pro někoho jiného než IMT Smile?
V posledních letech už jich moc není. Spolupracím s jinými muzikanty jsem byl otevřený zejména v době, kdy jsme nahrávali s Horáčkem a Müllerem, respektive v několika letech poté. Potom jsem začal mít pocit, že se ode mě očekávají pouze hity. Bylo mi to nepříjemné, takže jsem psaní pro jiné začal omezovat. Nemám rád, když se v hudbě a umění kalkuluje.
Dnes už tolik nabídek nedostávám a ani je nevyhledávám. Netvrdím, že to tak bude navěky, ale teď se věnuju především skládání pro IMT Smile.
Na Slovensku jste vy osobně velice populární. Bylo těžké naučit se s tím žít?
Bylo, protože neexistuje žádný návod, jak se to s přihlédnutím k osobním vlastnostem naučit. Každý to nese jinak, každý to vnímá po svém. Když jsem byl mladší, měl jsem s tím problémy a v mnoha situacích jsem se necítil komfortně. Musel jsem si však uvědomit, že to tak je, protože jsem si vybral práci, při které jsem vidět. Začal jsem zájem lidí respektovat.
Nejsem ale typ člověka, kterému je to příjemné. Zvláště když fanoušci berou jako samozřejmost, že se jim musím věnovat. Nepamatuju si, že bych někdy zareagoval nějak podrážděně, ale mám rád, když se chovají slušně a ohleduplně.
Co přinášejí vaše kolekce, které jste letos k výročí kapely vydali?
V boxu 30×30 jsou písně, které považujeme za hity, a k nim jsme přidali krásné fotografie i zpěvník. Je to ohlédnutí za našimi třiceti lety. Album Život člověka v roku 2022 je pak výsledkem naší chuti udělat něco jiného. Jsou na něm dvě nové písně, tři starší, ale nově nahrané, a šest z koncertů, které jsme měli letos v létě.
To léto však pro nás nebylo jenom radostné. Tři dny před naším největším koncertem ve Východné byl hospitalizován náš baskytarista Peter Bartoník. Dodnes je v nemocnici, léčí se s onkologickým onemocněním. I tahle situace ovlivnila název alba Život človeka v roku 2022. Jsou v něm láska i válka, prostě situace, které z našeho pohledu patří k letošnímu roku.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Život človeka v roku 2022 - IMT Smile, 30×30 - IMT Smile [2CD]
