Zpěvák Daniel Landa: Smyslem života je vnitřní mír

Dá se to tak říct. Baví mě na tom také fakt, že pět koncertů odzpívám jako devětačtyřicetiletý a ten poslední už jako padesátiletý.

Musím říct, že se cítím jak po fyzické, tak po psychické stránce naprosto výborně. Pomáhá mi k tomu určitě mentální trénink, kterým se zabývám, a velice mi pomohlo i to, že jsem si ve svém období Kouzelníka Žita zkusil realizovat naráz své sny. Nemám pocit, že bych v životě něco prošvihl nebo nezkusil.

Samozřejmě, ostatně z toho vyrostla postava Žita. Byl na mě tehdy vyvíjen obrovský tlak. Svými písničkářskými a skladatelskými aktivitami jsem živil spoustu lidí. Makal jsem od rána do večera a cítil jsem, že už to tak nevydržím dlouho dělat. Proto jsem si tehdy vybral jako druhou profesi mentálního a motivačního trenéra, ovšem s určitým uměleckým přesahem.

Skočil jsem salto mortale, sundal si starou vestu Daniela Landy a oblékl jinou, vestu Žita. Spoustu věcí mi to vyřešilo, skvěle jsem se pobavil, a hlavně někam posunul.

Nechci říct, na co jsem přišel. Důležité je, že jsem během toho času dosáhl stabilnějšího vnitřního míru. Dále šlo o to, v extrémních situacích otestovat nový systém mentální přípravy, a to se povedlo skvěle.

Občas jsem koncertoval, ale byly to spíše komorní akce. V říjnu začne halové turné, o které je už teď velký zájem, což mě těší. Na příští rok plánuju akustické turné, na kterém se chci hudbou především bavit. Situováno bude do divadel, případně hezkých kulturáků.

Chtěl jsem, aby se přímo k němu, tedy dopředu, dostalo co nejvíce lidí. Koncert tak pro ně bude zajímavější. Myslím si však, že něco takového dělám naposledy. Musím totiž celý koncert přizpůsobit kruhovému pódiu a nebudu si moci dovolit věci, které umožňuje klasické postavení scény.

Budou to pro mě dvě hodiny běhu se zpěvem, ale rozhodně nemám obavu z toho, že mi na to nevystačí fyzická kondice. Pojedu si teď na měsíc dělat kurz instruktora nádechového potápění, kterému se věnuju. Rozšiřuju své dovednosti a zároveň dbám na fyzickou kondici.

Jsem hráč, a to znamená, že si rád na různé věci sahám. Nemyslím si ale, že je to smyslem života. Každý ať si hledá svůj vlastní. Pro mě je důležité mít v sobě vnitřní mír, a je úplně jedno, co člověk dělá.

Nacházení vnitřního míru je každodenní proces. Existuje ale způsob uvažování, který vás k němu přibližuje. Znamená to, že úsilí nemusí být tak velké, a hlavně není marné. Člověk pak může být daleko stabilnější i v rámci životních otřesů, které přijdou.

Ano, pár jsem jich už napsal. Ale dělám to teď jinak. Zatímco v minulosti jsem si vždycky sedl a složil v jednom zátahu písně na celou desku, teď skládám, když mám chuť. K hudbě si odbíhám, bavím se jí.

Víte, co je problém? Když zjistíte, že je spousta věcí postavena na lžích nebo dezinformacích, dojde vám, že to, co čtete nebo slyšíte v médiích, si musíte vydělit třiceti a stejně netušíte, která zpráva je pravdivá. Je velmi těžké se v téhle době zorientovat. Většinu věcí jsem už ve svých skladbách řekl a lidé o nich mohou přemýšlet. Nechci teď dělat plané angažované výkřiky.

Napsal jsem ale novou písničku Hoří horizont, ve které se tenhle můj pocit ze současného světa odráží. Je to skutečně ryze pocitová píseň, která ze mě doslova vyhřezla. Vidím samozřejmě lidi, kteří se mi nelíbí, vidím věci, které se mi nelíbí, ale protože nenosím boty těch, kterých se bezprostředně týkají, nechci o nich zpívat. Názor má každý, ale já z věcí mám dnes především pocit.

Přečetl jsem si předtím v novinách, že komouši získávají velký vliv. K tomu se přidávají zprávy o konfliktech v zahraničí, atentátech, aktivitách islamistů, a já z toho všeho získal pocit, který je v té písni.

Začal jsem ji zkoušet s kapelou, která se mnou bude na koncertech hrát. Natočíme ji, vznikne videoklip a nejpozději v září půjde ven.

Teoreticky by to k tomu vést mohlo, prakticky to nedokážu říct. Mám pět nových písniček, na které by stálo za to se zaměřit. Dalších pět šest na celé album mi ale chybí, a já se do jejich psaní nehodlám tlačit. Počkám, a když se zjeví, natočím celou desku.

To ne, ale nesmí to být album vycucané z prstu.

Chystám. Má žena přišla s kousavým příběhem o totalitě, který se odehrává v roce 2040 v Novém evropském státě Nes. Velice mě to téma zaujalo. Nedávno jsem složil první písničku a s manželkou jsme napsali první scénu. Osobně bych uvedení viděl na rok 2020. Také chci ještě dokončit Klíč králů, který nechci hodit přes palubu.

Mým záměrem je napsat jedno dílo, které bude mít konec, začátek i prostředek. Téma samozřejmě zůstane stejné.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: