Článek
Diváky v něm seznámí s českými přírodovědci, kteří založili a vedou fungující a významné ochranářské projekty v zahraničí. Podívají se s ním například na Borneo do mangrovových lesů za nosatými opicemi, navštíví pláže souostroví Berau, které jsou domovem mořských želv, nebo doprovodí mládě orlosupa bradatého na cestě z voliéry liberecké zoo až do volné přírody španělských hor.
Zmínil jste se, že jste cyklus vymysleli společně s režisérem Zdeňkem Suchým. Vzpomenete si ještě na chvíli, kdy ten nápad vznikl, a na to, s jakou konkrétní událostí je spojený?
Se Zdeňkem Suchým se známe strašně dlouho, asi pětadvacet let. Seznámili jsme se už v polovině 90. let, kdy běžel v České televizi hudební pořad 60, který mapoval nezávislou a ne úplně mainstreamovou hudební scénu v České republice, on byl jedním z jeho moderátorů. Když jsme pak nahráli s Alicí třetí desku, natočil nám klip.
Oba rádi cestujeme a zhruba před čtyřmi nebo pěti lety jsme se potkali a povídali si – on se tehdy vrátil ze Sumatry a já z Bornea.
A přitom jsme se shodli, že na cestách chceme vidět něco zajímavějšího, takže je dobré se napojit na našince, kteří tam žijí a dost často tam něco zkoumají nebo chrání a taky se tam vyznají. Že mě znají „přes vážky“ a Sucháče přes jeho ženu, která je bioložka.
A pak nás napadlo, že by bylo super zabít dvě mouchy jednou ranou, tedy něco vidět a ještě to natočit. Čechů, kteří působí v zahraničí, je totiž poměrně dost, a podle nás může diváka zajímat, jak působí naši ochranáři tisíce kilometrů od domova, jak je jejich práce ceněná a jaké mají výsledky.
Cyklus má šest dílů. Jak jste vybírali ta místa, kam se chce podívat?
Chtěli jsme do cyklu zařadit věci, které nejsou příliš známé, ale zároveň nepotřebují velikánský rozpočet, které jsou zajímavé pro nás, ale je pravděpodobné, že budou zajímat i diváky. To už se k nám přifařil David Nejedlo, který naše omezené obzory významně rozšířil. Dbali jsme pak i na to, aby byly zastoupeny různé typy zvířat, velcí savci, ptáci. A aby to bylo pestré, i co se týká krajiny, takže vidět budou hory, prales, savana.
Máme tam velké prostředí, tedy celý ekosystém, ale také jen jedince jednoho druhu a spoustu technických věcí kolem. Chtěli jsme, aby projekty měly minulost, přítomnost a budoucnost, jakkoliv je budoucnost vždycky nejistá. Tedy abychom natočili zprávu o něčem, co funguje a na co může být našinec hrdý.
V cyklu je prý zařazen i jeden český projekt. O co se jedná?
V Milovicích, na místě bývalého vojenského újezdu se podařilo zachovat krajinu, nebo ji spíš přiblížit původnímu předzemědělskému stavu s pomocí velkých kopytníků. Byli tam vypuštěni zubři, divocí koně a divocí tuři. Nejsou přikrmováni, spásají krajinu a fungují vlastně jako její aktivní management.
A teď se zkoumá, jakým způsobem se díky nim krajina proměňuje. Mimo jiné se do ní vracejí vymizelé druhy rostlin a živočichů. Je to velice zajímavý projekt a pro českou krajinu významný. Do cyklu jsme ho zařadili proto, že je jakýmsi protipólem k ostatním dílům, které sledují práci Čechů v cizině. V tomto případě se naopak vzalo zvíře z Polska a zvíře z Nizozemska nebo Británie a pomáhá zachraňovat naši krajinu.
Žádný podobný projekt jako váš cyklus asi neexistuje, že?
Pár podobných jednorázových a v dobrém slova smyslu dobrodružných věcí se jistě natočilo, třeba vypouštění koně Převalského v Mongolsku. Ale tohle je tematický seriál, ve kterém má každý díl hlavního hrdinu a jeho zvíře. Nápad je určitě náš, původní. A myslím si, že i způsob vyprávění je originální. Jsem tam fyzicky přítomen a snažím se seznámit diváky s tím, jak to doopravdy chodí, a přitom moc neotravovat názory a takovým tím ochranářským smutkem.
Je tam i trošku cestovatelské omáčky, která má tu výhodu, že je trochu mimo turistické trasy, a zadními vrátky přinášíme navíc i nějakou tu edukaci, kdy se snažíme práci ochránců ukázat v širších ekologických souvislostech, abychom divákovi trochu roztáhli záclony, chceme i drobátko pobavit, načechrat.
Je to pestré, nezádumčivé a přitom plné informací. To jsem sám rád.
Můžete přiblížit některý z těch exotických příběhů?
Na Filipínách se povedla zvláštní věc. Na ostrově Negros žije Pavel Hospodářský a věnuje se komerčnímu chovu atraktivních velkých ptáků pro tamní podnikatelskou elitu. Přesvědčil je, že část peněz, které vydělávají, by měli investovat do ochrany tamní přírody.
A tento komerční chov mu pokryje náklady na chov ptáků, zoborožců a holubů, kteří jsou velmi vzácní, de facto na vymření. Jemu se dokonce povedlo odchovat je jako prvnímu na světě. Ptáky sice má, ale ti zatím přežívají jen v kleci podobně jako spousta jiných zvířat v zoologických zahradách, protože je není kam vypustit.
Jsou to totiž endemity lesů ostrova Negros, který kvůli pěstování cukrové třtiny už téměř žádné původní lesy nemá. Zkrátka podnikatelé a patrioti pochopili Hospodářského smělý plán a pomalu se začíná se zalesňováním jednoho vybraného údolí.
Je to samo sebou na dlouhý dech a bůhví, jak to dopadne, ale mě pobavilo, jak se bohatí chlápci na Negrosu navzájem trumfují a vytahují se místo hodinkami a auťáky ochranou přírody.
Nedávno jste začal studovat ekologii. Proč, když už máte dávno rozjetou úspěšnou uměleckou kariéru?
Na to se odpovídá těžce, ale zkrátím to. Jednak to byl hec, jednak jsem se chtěl něco naučit, jednak se dozvědět, co všechno už vím a jak si s tím vším v systému stojím.
A kromě toho jsem chtěl své vědomosti nějakým způsobem shrnout, prohnat filtrem a institucionalizovat.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: