Zpěvák Dan Bárta: Náš projev je naléhavý. Vyžaduje plnou účast posluchače

S J. A. R. jsme v mezičase vydali nahrávku Eskalace dobra. Měli jsme našlápnuto i na novou desku s Robertem Balzarem Triem. V New Yorku jsme nahráli asi polovinu písniček, ale zatím jsme ji nedodělali. Našinec nahraje album a dva roky z něho žije. První rok se k němu jenom hraje, druhý se už vyjeví určitá prázdnota, ale koncerty pokračují. Další rok či dva se začínají pomalu vyjevovat nové skladby. Potom se přistoupí k realizaci, která s pauzami na hraní a dopisováním těch věcí a při jisté důslednosti trvá třeba rok a půl.

My měli ještě personální komplikace a vyšší moci a mraky do toho… Nechtěli jsme to pak za každou cenu hnát na vánoční trh, tak jsme se ji rozhodli posunout na březen s tím, že se svět nezboří. A on se nezbořil.

O zvuk každého alba se sice staral vždy trochu jiný tým, ale pokud je to tak, jak říkáte, pak je to tím, jak muzikanti hrají. Je to dobrá vizitka, i když by se našinec snažil to překonat.

Na novém albu bude mnohem více dohromady natočeného materiálu. V kapele je nový bubeník Martin Valihora, který hraje jiným způsobem než jeho předchůdce Jirka Slavíček. A také si myslím, že nová deska je syrovější než předešlé.

Sem tam jsme rezignovali na košatost. Mnoho natočil reálný kvintet, jehož úkolem bylo dotáhnout stavbu rukama, nohama a koncentrací. V tom pociťuju změny.

Ano, pokaždé v nich je. Umělec, který je současně autorem, je obvykle reflektivní. My reflektivní jsme. Jakýkoli zásah, který do života přijde, cokoli silného se člověku stane, to se do tvorby promítne. A může se to vyjevit i časem, vyvoláváním ducha, neděje se to nutně hned.

A také našinec, vlastně denně s nástrojem, denně někým inspirován, pořád něco zkouší.

Jsou to volnost a chuť se nesvázat. Když si vezmu nějakou píseň, která má tři sloky a nemá žádný refrén, nebo takovou, která je vlastně jen jeden melodický oblouk, neznamená to přece, že nedrží. Každá nutně nemusí obsahovat triviální opakující se hlasitý popěvek.

Pokud nás napadne sousloví či pár vět, které stojí za to vícekrát zopakovat, protože pojmenovávají výstižně nějakou situaci, a to opakování není ubíjející či manipulativní, tak to uděláme. Obrazně řečeno, jako tvůrci jdeme po cestě, kterou se snažíme dospět k výsledné síle.

Když jde člověk v Praze z náměstí Míru do vozovny Žižkov, je to cesta bez opakování, pokud nebudu počítat přeskakování tramvajových kolejí. I taková cesta nás baví.

Ani ne. Svoboda je i v tom, že si hudebník může dopřát zahrát písničku úplně obyčejnou, pokud chce. My nejsme magoři, kteří tuhle klasickou a mnohdy především zábavnou formu chtějí za každou cenu zprasit. My si popravdě řečeno myslíme, že tak, jak písně skládáme a hrajeme, mají být a jsou hezké a sdělné.

V našem repertoáru koneckonců jsou i takové, které mají refrén, v některých se dokonce opakuje. To hovořím i o novém albu. Spíš jde o to neházet si klacky pod nohy. Zbytečně se nestrachovat.

A také zbytečně nemudrovat, neboť mnoho alternativního vychází z negací a popírání, a to zábavné není.

Samozřejmě, v každém textu je obsah. Představte si, že bych se k někomu obrátil, vyžádal si jeho pozornost a pak na něj pět minut chrlil proud slov, která nic neznamenají kromě toho, že existují a tvoří věty. Uznávám, že ta slova mohou být někdy zavádějící v tom, že vypadají pouze zvukomalebně. Je to ale proto, že – s dovolením – vím co a jak zpívám. Slova se dají zazpívat a nafrázovat tak, aby zvukomalebně zněla.

V kapele v nadsázce řešíme, že nevýhoda Illustratosphere spočívá v tom, že byť nikdo v nějakém momentě vlastně nic nedělá, že když v písni hrají třeba jen dva tóny a zní jedno slovo, pořád je to moc informací. I když se o to ani nesnažíme, náš projev je velice naléhavý. Vyžaduje plnou účast posluchače.

Text jsem měl delší dobu v šuplíku, jeho část jsem psal pro jinou příležitost. Ale frázování je stejné, jen více melodizované, původně bylo více mluvené. Když mi Filip Jelínek prvně pustil svůj nápad, hned jsem si na ten text vzpomněl, protože nálada té věci je taková… slovenská. Je to jen pocit, barva těch kláves, toho akordu, nevím. Přišlo mi to tak.

Drobnou, analogickou. #HeToo je pokus o profil člověka, který je v kampani #MeToo označován jako ten, jehož řeči a činy přestávají být přípustné. Je popsaný tak, že s ním vedete konverzaci. Ta je ale z povahy dotyčného spíše jeho monologem a obsahuje tolik nekritické nabubřelosti, až přestává být snesitelná.

Jenom posloucháte a stále víc vás to dráždí. I překvapuje, protože je ta promluva také velmi konzistentní a ne blbá, a to je samo o sobě také jistá kvalita. To všechno ve vás nicméně ustanoví nějaký závěrečný dojem a k tomu člověku získáte vztah, který je nakonec tak nenávistný, až vás to zmate, takže se raději odmlčíte a do rozhovoru nevstoupíte. Necháte prostě monolog doznít, jen si ho pro sebe okomentujete.

Věci, které souvisí s antipatiemi, v sobě obvykle nevyhledáváte, protože vás netěší se radikalizovat. Kvůli tomu predátorovi ale zjistíte, že ve vás stejně jsou a že i když jemu i sobě rozumíte, velmi se vám to nelíbí. Ani to, co slyšíte, ani pocity, které to ve vás vzbuzuje.

Myslím, že křehne. Nemyslím ale, že je to hendikep. Zatím jsem se nedopracoval k tomu, že bych na svém zpívání chronicky slyšel, že už to není jako dřív. To křičení, které jsem používal před dvaceti lety, byla spíš nevycválanost, neomalenost a nezručnost. Mluvím o technické stránce zpěvu.

Dnes už nemůžu naplno zpívat takové výšky, jaké jsem zpíval dřív, musím zvolit trochu jiný způsob, jak se tam dostat. A když zpívám jednu věc desetkrát za sebou, hlas se mi ztenčí, začne nedomykat, vyšeptává.

Na druhou stranu vědomé ovládání hlasu a intimita, kterou zmíněné křehnutí přináší, mi něco dorovnává. Věřím, že kdekdo může dojít k názoru, že jsem se konečně dopracoval k výrazu, který je zcela uvěřitelný, a zbavil se manýr, jež jsem si dovolil v rámci mladické síly, kdy pro mě bylo více vzrušující nějaké, dejme tomu, pěvectví než zpěvácké šediny, které tu a tam do hlasu prokvetou teď.

Muzikant má hrát, jako by zpíval, a zpěvák zpívat, jako by mluvil. To je taková jedna docela dobrá poznámka k interpretaci obecně.

Při koncertním provedení Jesus Christ Superstar, nebo když zpívám se skupinou Alice. I když křičím mnohem techničtěji než v devadesátých letech. I ze sebezáchovných důvodů, nejen z muzikantských. Mám na krku padesátku, za sebou třicet let zpívání. To se na hlasivkách projeví. A já bych rád, aby se to zatím moc neprojevovalo.