Článek
Bylo to, jako kdybyste vzali psy na zámek a nechali je tam počurat červený koberec
Váš bubeník Per Andreasson v rozhovoru pro Právo loni řekl, že jste s kapelou v oboru oslavování výročí dost hrozní. Jak se potýkáte s desátým výročím vzniku skupiny?
Předstíráme, že jsme pořád mladí. Výročí budeme slavit až v únoru 2018, počítáme ho od prvního koncertu, který se konal sedmého toho měsíce. Je divný pocit, že už to bude deset let. Máme ale velkolepé plány, které velmi brzy odhalíme.
Jak se liší pocit, když jdete na pódium dnes a tehdy, když jste spolu veřejně hráli poprvé?
Dneska taháme méně věcí, protože máme zaměstnance. Ale kromě toho, že s vystupováním máme daleko víc zkušeností, mám v podstatě úplně stejný pocit. A zatímco dřív to byla vášeň a sen, dnes se z koncertování stalo navíc povolání. Tohle je náš život. Hodně lidí se nás ptá, co bychom dělali, kdybychom neměli kapelu. Nikdo z nás neví, co odpovědět.
Jste skupina, která fanoušky získává především skvělými výkony na koncertech. Jaké jsou vaše nejmilejší koncertní vzpomínky?
Je toho moc. Vzpomínám rád na všechno, od malých klubových vystoupení po hraní v arénách. Pamatuji si třeba náš třetí koncert, který se konal v takovém noblesním podniku ve Stockholmu. Byl to typ podniku, do něhož chodí boháči, kteří si koupí dvě lahve pravého šampaňského a jednu vyhodí jenom proto, že si to mohou dovolit. My jsme do toho klubu vtrhli s naší špinavou rockovou kapelou.
Pamatuji si, jak moc jsem byl ten večer nabuzený. Před koncertem v šatně jsme skoro skákali nadšením. Bylo to, jako kdybyste vzali své psy na zámek a nechali je tam počurat červený koberec. Pamatuju si i mnoho jiných skvělých vyprodaných koncertů v Berlíně nebo v Londýně. Dvakrát jsme také jeli na turné do Ameriky a bylo to dokonalé.
Vzpomínám si, že jste trochu přestřelili začátek a po turné k prvnímu albu We Are The Royal jste hovořili o velkém vyčerpání. Už jste se naučili relaxovat?
Já to uměl vždycky, ale lépe se to řekne, než udělá. Když se pro vás hudba stane prací, vstoupíte do určité bubliny. Začnou se vám vzdalovat přátelé i rodina a začnou vám utíkat věci. Uniknou vám některé smutné momenty, stejně jako ty šťastné. Přijdete o hodně pohřbů, svateb, grilování a fotbalových zápasů. Dřív nebo později vás to trochu dostane a uvědomíte si, že jste hodně dlouho na cestách a že jste třeba mezitím přišli o část rodiny.
Je nutné se naučit najít mezi těmi dvěma světy rovnováhu a propojit je. Nyní mám pocit, že se nám v tomhle ohledu vede dobře. S albem Weekend Man jsme zažili dva krásné roky.
Co pro vás tato vaše zatím poslední deska znamená?
Jsem na ni pyšný, myslím, že to je naše nejlepší nahrávka. Mám trochu pocit, jako by to bylo naše první album. Má nejsilnější identitu ze všech. Milujeme ho v kapele natolik, že z prvních dvou desek hrajeme jen základ. Ale už se těším na práci na dalších písničkách, máme pár dobrých nápadů.
Kde byste chtěl být za deset let?
Chtěl bych být v trochu lepší fyzické kondici. Ale jinak jsem teď docela šťastný, nechci nic moc měnit. Kapela by mohla ještě růst, ale hlavně bych byl rád, kdybychom pokračovali v tvorbě dobré hudby, vyvíjeli se a abychom se zlepšovali na pódiu.
Proto to nakonec děláme, abychom lidem na hodinu a půl přinesli radost.