Zpěvák a skladatel Robin Mood: K popu jsem se dostal oklikou

Jako producent a kytarista funguju profesionálně už více než deset let. Hrál jsem v kapelách Marka Ztraceného nebo Paulieho Garanda. V těch časech jsem si uvědomil, že bych to chtěl zkusit sám za sebe. Měl jsem na hudbu názor, o kterém jsem si myslel, že je dobrý, ale nedostal jsem prostor ho ve službách jiných vyzkoušet. A tak jsem se před třemi lety rozhodl, že to zkusím jako Robin Mood.

Jedna z mých oblíbených bájných postav je Robin Hood. V hudbě je pro mě dost důležitá nálada, anglicky mood. Když je správná, písnička ani nepotřebuje text. A tak jsem tyhle dvě věci spojil.

Naopak. Když se něčím inspiruju, pak zahraničními kapelami, které jsou navíc stylově úplně jiné. Mám například rád tvorbu kapely Bon Iver, která je alternativní a přináší něco nového, progresivního.

K Pauliemu Garandovi jsem se dostal přes dalšího libereckého hudebníka Kennyho Rougha. Pomohl mi najít zvuk pro mé skladby a naučil jsem se od něho spoustu věcí o zvuku, beatech a také moderní muziku skládat. Dnes už to není tak, že si člověk přinese do studia nástroje a nahraje písničku. Hojně se využívají technologie, například looper nebo samply.

Osobně si to vysvětluju tím, že je tam základní škola Jabloňová, kterou vedl skvělý pan ředitel. Chodili jsme do ní já, Kenny, ODD i operní pěvec Marek Pavlíček, kterého jsem nedávno potkal a on mi řekl, že píše hudbu pro jedno švýcarské divadlo. V té škole byla muzika povinná a myslím si, že ve spoustě dětí to k ní probudilo lásku.

Kromě toho si v Liberci muzikanti vzájemně dost pomáhají. Nezaznamenal jsem tam rivalitu nebo závist.

Velkou oklikou. Když jsem byl mladý, poslouchal jsem rockovou hudbu a blues. Potom jsem šel studovat jazzovou hru na kytaru, ale už na škole mě odradil způsob přemýšlení některých jazzmanů a jejich touha hrát co nejsložitěji. Já vždycky tíhl k jednoduchým a pěkným písničkám. Jako student jazzové hry jsem se jim sice vyhýbal, ale potom jsem se k nim vrátil.

Zpěvu jsem se na začátku primárně nevěnoval, a aby vypadal tak, jak vypadá na desce, musel jsem na sobě pracovat. Nepřipadalo ale v úvahu, abych při tom soustředění se ještě přemýšlel v angličtině.

Chtěl bych napsat dobrou písničku v angličtině, protože mám ten jazyk rád. Přirozená je pro mě ale čeština. Máme nádherný jazyk a já mám rád, když se s ním dobře pracuje.

Měl by být takový, aby si ho chtěl posluchač přečíst bez hudby. Tu vlastnost mají například texty Davida Stypky nebo Tomáše Kluse. Měly by v něm také být názor nebo emoce a musí respektovat přízvuk. Nemám rád, když se dělá tam, kde být nemá.

Loni jsme jich s kapelou odehráli asi dvacet a musím říct, že s těmi posledními jsem už byl po technické i interpretační stránce spokojený. Zároveň jsem byl kytaristou skupiny Eddie Stoilow, a hraní v ní jsem ctil. Byli jsme domluveni, že prioritou je pro mě Eddie Stoilow, tím pádem jsem přišel o spoustu koncertů Robina Mooda.

Byl to náš úplně první koncert. Vzpomínám si, že jsem stál na pódiu a najednou se děly věci, které se mi předtím nikdy nestaly. Počítač, na kterém byly nahrané pomocné zvuky, opakovaně vypověděl službu a já se musel divákům omlouvat. Hned po tom vystoupení jsem ho vyhodil a pořídil si jiný. Došlo i k nějakému technickému problému u baskytaristy.

Přímo na pódiu jsem si říkal, že se buď rozbrečím, anebo to dohrajeme, protože je to jenom koncert. Dnes ho vnímám jako mizernou událost, kterou jsme nakonec zvládli.

Ano, stává se to. A pár skladeb pro jiné jsem už také napsal. Moc ale nesleduju, jestli nakonec vyjdou, anebo ne. Nedávno jsem napsal písničku pro Helenu Vondráčkovou. Kvůli koronavirové krizi se s ní teď ale nic neděje, takže uvidíme.

Může se vám hodit na Zboží.cz: