Zpěvák a kytarista Ondřej Hejma: Životní zkušenosti jsme využili k přežití

Je mé první čistě sólové, nicméně v roce 1987 jsme vydali u společnosti Artia anglicky zpívanou desku Rockin’ The Blues. Nominálně vyšla pod mým jménem, i když na ní hrají nejenom kolegové ze skupiny Žlutý pes, ale i řada dalších hudebníků. Album Dáreček nicméně považuju za své první sólové.

V podstatě to bylo jednoduché. Když v roce 2007 zemřel kytarista František Kotva, ztratil jsem parťáka na skládání písniček. Zkoušel jsem to pak dělat sám, ale z nejrůznějších důvodů to nefungovalo. Jeden z nich byl, že jsem předtím na poměrně dlouhou dobu přestal hrát na kytaru. Při našem skládání hrál kytarové party Franta.

Po jeho odchodu jsem si řekl, že pokud chci ještě psát nějaké písničky, musím si zase pořídit kytaru a začít na ni hrát. Udělal jsem to a začal na španělkové hraní shánět parťáky. Šel jsem za Oskarem Petrem a povolal jsem Katku Pelíškovou, která je členka kapely Gaia Mesiah, ale tehdy hrála se Žlutým psem. Pár let jsme to zkoušeli, ale bylo to velmi komplikované a v podstatě to nikam nevedlo.

Potom jsme místo Oskara Petra vzali jako třetího do party kytaristu Jiřího Nicka Trpáka. Klohnili jsme to a klohnili, až z toho vzniklo album. A už jsme také koncertovali.

Snažil jsem se ho udělat trochu jiné, než jsou alba Žlutého psa. Pár věcí je takříkajíc trochu odjinud, ale ve výsledku je zvuk podobný. Zásadní princip Dárečku je, že jsem se na něm chtěl vrátit k akustické muzice tak, jak ji hráli třeba Marsyas.

Proto mě na začátku napadla spolupráce s Oskarem Petrem. Je to jiná hudba, než jakou dělá Žlutý pes, ale není to od ní daleko. Mimochodem, moji kolegové ze Žlutého psa hrají na desce v písničce Finanční tíseň.

Paranoia je strašlivá věc, ale to neznamená, že po nás nejdou. Věřím, že z té písně vyvěrá určitá dávka ironie. Je v ní pocit, který důvěrně znám a bojuju s ním.

Tahle doba je podle mě totálně paranoidní. Člověk si někde udělá večírek, na který vtrhnou bulvární novináři s kamerou a foťáky a den nato ho skandalizují v médiích. Není mi také třeba příjemné trasování, které souvisí se současnou pandemickou situací. Já tu písničku napsal sice předtím, než pandemie začala, ale docela se do ní hodí.

Všechny skladby z desky vznikly před pandemií. Jak se znám, určitě bych na tu situaci zareagoval. Jsem rád, že jsem se tomu vyhnul, i když v písničce Evropanka Blanka je můj světonázor.

Vím to, je to chyba, která mě mrzí. S nadsázkou říkám, že jsme to udělali schválně, aby si to Ochranný svaz autorský nepletl s písničkou Jdou po mně od Jarka Nohavici.

Samozřejmě to byly šedesátky. Byl jsem tenkrát takové muzikantské nemluvně a hrál jsem na foukací harmoniku po večírcích. Ale to, co bylo kolem mě, nejenom tady v Čechách, nýbrž hlavně ve světě, do kterého jsme v letech 1967 až 1969 mohli dokonce cestovat, mě naprosto zásadně utvářelo. Byla to pohoda, byl jsem mladý a myslel jsem si, že to tak bude pořád.

Sedmdesátá léta byla mizerná. Hezké pro mě na nich ale bylo, že jsem se začal pohybovat v kapelách. Nejdřív jsem hrál s Ivanem Hlasem v Žízni, což byla folkbluesová partička. Koukal jsem se, jak píše písničky, a učil jsem se to od něho.

Potom přišel Yo Yo Band, který jsem spoluzakládal. Věnovali jsme se hodně vokální tvorbě. Trojhlasy a čtyřhlasy jsem měl vždycky rád. No a v roce 1978 vznikla kapela Žlutý pes.

Rád bych ale vypíchnul i devadesátá léta. Přišla svoboda, mohlo se svobodně skládat, koncertovat, natáčet a být v médiích. Byla to z dnešního pohledu zlatá éra Žlutého psa, z té doby je řada písniček, které se v rádiích hrají dodnes, ať už je to Sametová, Modrá, nebo Náruživá.

Bylo to štěstí v neštěstí. Byli jsme už docela staří, když to přišlo. V jednadevadesátém roce mi bylo čtyřicet, což je u rockera věk zralý na klinickou smrt. Naše obrovská výhoda byla, že jsme širší veřejnosti nebyli známí, protože jsme do té doby nebyli v médiích. Zároveň jsme však za sebou měli více než deset let praxe. Uměli jsme slušně hrát, věděli jsme už něco o muzice, zkrátka se to všechno hezky sešlo.

Mé děti v té době milovaly hudbu a milovaly třeba kapelu Lucie. Já s jejími členy kamarádil a oni mě kvůli tomu strašně obdivovaly. Kamarádil jsem s idoly svých dětí a byl jsem jim najednou blíž.

O šedesátých letech se říká, že kdo si je pamatuje, tak je neprožil. Já si je pamatuju, protože jsem byl poměrně mladý a excesy mě ještě míjely. Ale pokud jde o devadesátky, tam určité mezery mám.

Žilo se podle hesla sex – drogy – rokenrol a musím říct, že určitá míra zkušenosti se všemi třemi položkami nám možná zachránila život. Dovedli jsme se v pravou chvíli zastavit. Jak říká básník, všichni náruživostem svým rozorali meze. Všechno bylo k mání, bylo toho moc a bylo to v podstatě zadarmo. Spousta lidí na to doplatila, ale my své životní zkušenosti využili k přežití.

Žlutý pes je v naprosté pohodě, jen nemůže hrát. Je vynucená pauza. Ale je připraven nastartovat to kdykoli.

Může se vám hodit na Zboží.cz: