Zpěvák a hudebník Jan Smigmator: Na chatě otevřeme jazzový klub

Nechci to v žádném případě zlehčovat, ale začíná mi to připadat jako nafouklá bublina. S manželkou jsme tu nemoc prodělali a musím říct, že s velmi jemnými příznaky a bez následků.

V únoru jsem byl týden v New Yorku na hodinách interpretace u jazzové zpěvačky Marilyn Maye. Vždycky, když tam jsem, chci zažít všechno, co tam zažít za krátkou dobu lze. Byl jsem z toho dost vyčerpaný, a tak jsem se těšil na let z New Yorku do Londýna, během kterého jsem se chtěl trochu vyspat. A protože bylo letadlo totálně plné, neseděli jsme s manželkou, jež byla v Americe se mnou, vedle sebe.

Posadili mě vedle skupiny Italek, které mě celou cestu budily kašlem. V tu chvíli mě samozřejmě vůbec nenapadlo, že některá z nich může mít covid-19.

Když jsme se 27. února vrátili do Prahy, byli jsme s manželkou bez příznaků. O dva dny později jsem odehrál vyprodaný koncert v brněnském Sono centru a teprve po dalších čtyřech pěti dnech se u mě dostavily první symptomy. Lehkou svalovou únavu, zatím ještě bez horečky, doprovázelo to, že jsem přišel o chuť a čich.

To rozhodně ne. Zajímavé ale je, jak jsem na to zpětně přišel. Byl jsem pozván svými kamarády do Restaurace Parnas, bývalého pražského jazzového klubu. Ti kamarádi do něho chtějí jazz vrátit a chtěli se o tom se mnou pobavit. Pozvali mě na oběd s degustací vína. Nalili mi italské Barolo a jeden z nich říkal, že vybral opravdu skvělé víno, které sám miluje.

Napil jsem se a nic jsem necítil. Ani vůni, ani chuť. Bylo mi trapné říct, že mi víno nechutná, a tak jsem to raději nijak nekomentoval. Bylo to zvláštní, ale nenapadlo mě, že příčinou je covid-19. Byl začátek března a příznaky nemoci ještě nebyly zdaleka popsané.

Za pár dnů se přidala rýma a trochu se mi zvýšila teplota. Šlo to ale rychle, od prvních příznaků po okamžik, kdy už jsem žádné neměl, uběhlo zhruba osm, deset dní.

V té době jsem ho diagnostikovaný neměl. Vnímal jsem to jako běžnou lehkou virózu. Když jsem se z toho ale dostal, postihla viróza mou ženu. U ní ale trvala snad jen pět dnů.

Po nějaké době, když už byla zcela zdravá, začala chodit na rehabilitaci s kolenem k našemu kamarádovi doktorovi. Věděl, že jsme byli oba nemocní, a zeptal se mé ženy, jestli nechce udělat testy na covid-19. Souhlasila.

Ještě ten večer nám volal a řekl, že Katka covid-19 prodělala a vzhledem k tomu, že se nakazila ode mě, prý ani nemusím chodit na testy, protože jsem ho měl s největší pravděpodobností také. Já si pro jistotu za čtrnáct dní nechal test udělat a ukázalo se, že jsem skutečně nemocí prošel. Pro manželku i mě to také znamená, že máme v těle protilátky a pro okolí jsme zcela neškodní. Navíc, pokud vím, ani v době nemoci jsme nikoho nenakazili.

Ještě než byly zakázány koncerty, začali je někteří pořadatelé z obavy před koronavirem rušit sami. A v polovině března už bylo jasné, že minimálně dva měsíce budu bez práce.

Volal jsem si s britským hudebníkem a kamarádem Mitchem Winehousem, se kterým jsem před časem koncertoval a nahrál společné album. Řekl mi, že má tušení, že se minimálně rok nebude hrát. Vyděsilo mě to, měl jsem naplánovaná vystoupení v New Yorku a těšil se na ně. Měl nicméně pravdu, dnešní prognózy odpovídají jeho předpovědi. Víme už, že i letošní podzim je velmi nejistý. A tak jsme se s manželkou a dvouapůlletým synem sbalili a odjeli na chatu ve Vyžlovce. Jsme tam doteď.

Zjistili jsme, že v Praze být nepotřebujeme, protože se všechny naše pražské aktivity smrskly na minimum. Bylo navíc krásné jaro a já se rozhodl vysílat od červené pumpy na zahradě online koncerty na Facebooku.

Záhy začaly nabírat na obrátkách. První měl pět tisíc zhlédnutí, druhý deset tisíc, třetí patnáct tisíc a já si řekl, že abych lidi udržel, musím vystoupení udělat zajímavější. Začal jsem si zvát kamarády muzikanty, kterých jenom na Vyžlovce bydlí dost. Kytarista Lukáš Pelikán, kontrabasista Honza Greifoner a další.

S online přenosy jsme se dostali až ke třiceti tisícům zhlédnutí za týden. Pak mi někteří pravidelní diváci začali psát, jestli by nemohli na naši zahradu přijet, sednout si do rohu nebo za plot a koncert sledovat. V té době už to bylo rozvolněné, takže to vlastně nebyl zase tak bláznivý nápad.

Jednou večer jsme si s manželkou otevřeli láhev vína a ona mi řekla, že když nemáme práci, zkusme ji vymyslet, a ještě k ní přizvat kamarády muzikanty. Dohodli jsme se, že budeme na zahradě dělat malé open air koncerty. Nazvali jsme je Jazz Piknik, ve výprodejích nakoupili piknikové deky, po půdách sehnali košíky, od sousedů půjčili lavičky.

První se odehrál poslední víkend v červnu. Přišlo na něj asi čtyřicet lidí. Na další mělo přijít také čtyřicet, ale diváci z prvního to řekli známým a už druhý den ráno nám lidé psali o další místa. Kapacitu ale musíme udržet tak, aby byla komfortní. Už jen proto, že návštěvníci koncertů chodí na toaletu k nám do chaty.

Šedesát, to je asi maximum. Na jeden z dalších Jazz Pikniků jsem pozval Ondru Pivce, který sice žije v Americe, ale protože se tam teď nekoncertuje a Gregory Porter zrušil světové turné, je doma. Nahrávali jsme spolu ve studiu písně na mé album a já mu řekl, aby si přišel zahrát ke mně na zahradu. Souhlasil, objednali jsme varhany Hammond a odehráli koncert, ze kterého připravila Česká televize reportáž.

Jakmile ji odvysílala, strhla se smršť. Lidé byli najednou zbláznění do Jazz Pikniků na Vyžlovce. Má manželka měla během pár hodin totálně zahlcený e-mail. Jeli jsme na dovolenou do Toskánska a ona během ní neustále odpovídala na dotazy. Koncerty, které nás čekaly v srpnu, jsme měli naplněné během pár dnů.

Poslední je naplánovaný na 30. srpen. Nejspíš to ale dopadne tak, že se ten den uskuteční takzvaná rozlučka s letní sérií. Troufám si říct, že v září ještě dva koncerty uspořádáme.

A máme s manželkou ještě jeden plán. Spodní místnost v naší chatě vyklidíme a uděláme z ní nejmenší jazzový klub na světě. Pracovní název je Jazz pro dvacet. Vznikne v roce 2020 a bude pro dvacet lidí.

Už ho dokončujeme. Vyjde v říjnu u Supraphonu. Musím říct, že když je se mnou Ondra ve studiu nebo na scéně, cítím, že zpívám lépe než jindy. Podpora jednoho z nejlepších jazzových hudebníků současnosti mi dává lehkost a jistotu. Jako doprovodný muzikant Gregoryho Portera je dokonale vyškolený. Zpěváka dokáže doslova vynést do nebe. Když dohrajeme písničku, cítím se jako vítěz. A to je ten nejlepší pocit, jaký může zpěvák zažít.

Ve finále možná covidu-19 poděkuju za vše úžasné, co jsem v posledním půlroce zažil.

Může se vám hodit na Zboží.cz: