Článek
V době vydání sólového alba jste jistě měl představy o tom, kam chcete na hudební scéně směřovat. Daří se vám je plnit?
Byl jste to vy, kdo mi první zavolal, když v prosinci roku 2016 zemřel Radim Hladík, kytarista a vůdčí osobnost Blue Effectu, a zeptal se mě, jestli bude skupina Blue Effect pokračovat dál. Bez přemýšlení jsem řekl, že ne. I když jsem tehdy nevěděl, co budu dělat, stoprocentně jsem si byl jist, že nemohu pokračovat v kapele Blue Effect. Ta byla projektem Radima Hladíka, bez něho by její další existence nedávala smysl. Vždycky jsem si v ní koneckonců připadal víc jako host než právoplatný člen.
V lednu 2017 jsem se rozhodl, že zkusím pracovat na svých písničkách a vydat se na sólovou dráhu. Dospěl jsem k tomu, že už nechci být na nikom závislý. Na žádné kapele, na managementu, rozhodování jiných lidí a podobně. Do té doby mi taková závislost vyhovovala, protože jsem se netrápil odpovědností. Tenkrát mi ale začala být na překážku. Začal jsem psát písničky a v březnu jsem se vydal do studia, kde jsem nahrál singl Padám vzhůru.
Klip k písni Křídla tažných ptáků od Honzy Křížka a Báry Basikové.Video: archiv umělce
Když se podívám na to, co jsem udělal za tři roky, mohu říct, že plním to, pro co jsem se rozhodl. Podařilo se mi vydat album, dvakrát jsem se svou kapelou objel celou republiku, hrál jsem v klubech i na festivalech a dnes tu stojím s novou písničku a pokračuju dál.
Na koncertech lidé chtějí, abyste zpíval i písně Walk Choc Ice i Blue Effectu. Není vám to na obtíž?
Naopak, na začátku mé sólové kariéry mi to docela pomáhá. Širší posluchačská obec mé sólové písničky moc nezná, takže mi vyhovuje, když zahraju tři čtyři své a potom dvě od Walk Choc Ice nebo Blue Effectu. Lidé na ně reagují lépe, přitom zároveň slyší mé nové. Myslím si, že starší skladby budu do repertoáru zařazovat i v době, kdy už to třeba nebude potřeba, protože mě lidé budou vnímat především skrz mé nové písně.
V roce 2017 jste si s kapelou Walk Choc Ice připomněl čtyřmi koncerty pětadvacet let od vzniku. Bylo ve hře i to, že se na scénu vrátí?
V době, kdy Blue Effect skončil a já nevěděl, co budu dělat, mi zavolali ostatní členové Walk Choc Ice s tím, že by se rádi sešli a něco vymysleli. Věděli, že jsem volný, a mě napadlo, že by to nebyla špatná varianta toho, jak pokračovat dál.
Párkrát jsme si zahráli, složili jsme dvě nové písničky, ale vzhledem k tomu, že nám bylo už kolem čtyřiceti let, většina měla nějakou kapelu a všichni jsme měli rodiny, byli by Walk Choc Ice pro mnohé na druhé koleji. A já byl naprosto rozhodnutý pracovat na sto procent.
Proto jsme se rozhodli činnost Walk Choc Ice po čtyřech výročních koncertech ukončit. Kdyby se ale stalo, že nás někdo pozve na velký festival nebo bychom si mohli společně zavzpomínat na devadesátá léta na koncertě s kapelami Kurtizány z 25. avenue, Jolly Joker And The Plastic Beatles of The Universe a Support Lesbiens, s nimiž jsme v té době často a rádi hráli, řekl bych, že je to skvělá nabídka a že do toho jdu. Byla by to ale nárazová akce.
Jak na devadesátá léta vzpomínáte?
Bylo těsně po revoluci a všichni jsme si mysleli, že když se otevřely dveře do světa, máme všechno, co jsme mohli chtít. Mohli jsme cestovat, nakupovat, jezdily k nám kapely z celého světa, bylo to skvělé. Mně bylo nějakých dvacet a zajímalo mě jen to, kde budeme hrát příště.
Z dnešního pohledu cítím, že to bylo trochu bezhlavé. Navíc se brzy ukázalo, že je všechno fajn, ale je potřeba též platit složenky a postarat se o to, co bylo třeba. Jsem moc rád, že jsem u toho v devadesátých letech byl a mohl to prožít naplno. Dnes je mi už šestačtyřicet, mám manželku a dva syny. Musím se o ně postarat a k tomu je třeba být odpovědný. Přestal jsem kalit a pít, snažím se žít zdravě a miluju svou rodinu.
Honza Křížek je nyní na sólové dráze. Předtím byl vždy členem nějaké kapely.
Na hudební cestě jste těsně spolupracoval se třemi výraznými osobnostmi české scény, s Davidem Kollerem, Ivanem Králem a Radimem Hladíkem. Jak na ně vzpomínáte?
První desku Walk Choc Ice pomáhal ve studiu realizovat David Koller, druhou produkoval Ivan Král a třetí Radim Hladík. Už jenom proto jsou pro mě všichni zásadní. Každý mi předal něco důležitého.
David obrovskou pracovitost a nasazení. Když jsem hrál s Kollerbandem, po vystoupení jsme my, jeho muzikanti, chodili na pivo. On ale jezdil pracovat, třeba za básníkem Luďkem Marksem psát další texty. Ivan Král nás učil skromnosti i písničkovosti. Říkal nám, že nejsme americká kapela Living Colour, na kterou jsme si hráli, ale česká skupina, která je schopná napsat pěknou skladbu. Vedl nás k tomu, velice nám pomohl s produkcí skladby Rejdit, která se stala největším hitem Walk Choc Ice.
S Radimem jsem prožil třináct let v kapele Blue Effect plus dva roky, kdy pracoval s Walk Choc Ice. Velmi mě ovlivnil po muzikantské stránce. Navíc byl hudební hvězda, která nepotřebovala mít na koncertech vlastní šatnu se spoustou ručníků a jídla. Nikdy neměl hvězdné manýry, vždycky mu šlo jen o muziku.
Dnes vydáváte singl Křídla tažných ptáků. Jak vznikl?
V roce 2018 jsem dostal od Petra Krále z Českého rozhlasu nabídku vystoupit po boku dalších na koncertu na Václavském náměstí v Praze k připomenutí osmašedesátého roku. Měl jsem s orchestrem zazpívat písničku Sluneční hrob a sám s kytarou Krylova Bratříčka. Přiznám se, že mě do té doby Krylova tvorba míjela, ale nabídku jsem přijal, byla to pro mě výzva.
Bratříček mě pak zásadně ovlivnil. Když jsem ho zkoušel a snažil se vpravit si ho takříkajíc pod kůži, měl jsem ji často husí. Je velice emotivní a její text nesmírně silný. Byl to tak silný zážitek, že jsem začal mít touhu a potřebu složit vlastní píseň a vyjádřit se v ní k tomu, jak se žilo v minulém režimu. Tak vznikla Křídla tažných ptáků.
Nazpíval jste je s Bárou Basikovou. Jak vaše spolupráce vznikla?
Už od svých dvaceti let jsem měl touhu nazpívat duet s nějakou ženou. Křídla tažných ptáků mi k tomu připadala příhodná, a když jsem si kladl otázku, kterou zpěvačku oslovím, rozhodl jsem se pro Báru. Předtím jsem ji pozval do svého pořadu Garráž, kde jsme mimo jiné vytvořili předělávku písně She’s Gone od Black Sabbath. Byl jsem nadšen z toho, jak se ujala původních partů Ozzyho Osbourna. Byl jsem pak nadšen i z toho, jak nazpívala Křídla tažných ptáků. Je víc uvěřitelné, když se tématu textu té skladby ujala zkušená zpěvačka.
O čem písnička je?
Stěžejní je emigrace lidí, kteří museli před komunistickým režimem u nás utéct. Začíná slovy: Se lží na rtech žil jako král a pravdu bránil, ve stínu stál.
Tím je vše řečeno. Kdo s režimem spolupracoval, uměl lhát a nevadilo mu, že má krev na rukou, měl se dobře. Ten, kdo bránil pravdu a žil v ní, dostal přes prsty a přes hubu. Nechci politizovat, ale mám pocit, jako by se dnes ta doba lehce vracela.
Moji rodiče byli vždycky proti bolševikovi. Když jsem byl malý, táta doma o někom říkal, že je sice hloupý, ale zastává vysokou funkci, protože souhlasí s režimem a ten se mu odměňuje. Máma mu kladla na srdce, ať to neříká před námi, abychom to někde neřekli a neudělali mu průšvih.
Dodnes jsem tím hodně ovlivněn a přiznám se, že jsem v sobě měl strach a raději jsem se k politice nevyjadřoval. Touhle písní ale říkám, na čí jsem straně. Že jsem na straně těch, kteří respektují demokracii, nemstí se za to, že má někdo jiný názor, a nechtějí se vrátit do temné minulosti této země.
Může se vám hodit na Zboží.cz: