Článek
Znám vás čtrnáct let jako zpěváka, ale zdá se, že jste stále více hercem, ne?
Hrál jsem už od školy divadlo a přál bych si hrát víc. Když si člověk něco přeje a myslí na to, tak se to začne plnit. Naposledy muzikál Lazarus od Davida Bowieho v pražském Divadle Komedie, kde alternuju s Igorem Orozovičem. Hrajeme hlavní roli Thomase Jeroma Newtona, mimozemšťana, který uvízne na Zemi a nemůže se dostat zpět.
Lazarus se liší od běžných muzikálů. Čím je specifický?
Specifické je to především tím, že je to David Bowie. Vždy byl tak trochu o krok napřed před ostatními, on by nikdy neřekl „za mých mladých let to bylo jinak“. Naopak se snažil využívat veškeré nové módní trendy a technické vymoženosti.
Pak je to specifické i tím, že je to, jak my říkáme, divadelní impresionismus. Není tam jasná dějová linka, ale obrazy, které si divák, pokud je vnímavý, složí v hlavě, aby mu dávaly smysl.
Také jsem slyšel, že máte hrát Karla Gotta. O co jde?
Zavolali mi, jestli bych chtěl hrát v jedné epizodě seriálu Iveta Karla Gotta, a já jsem to přijal.
Jsem rád za tu možnost, budu hrát se Sašou Rašilovem, který ztvární Karla Svobodu, a Ondrou Brzobohatým, který dělá Štaidla. Nabídka mě nesmírně poctila.
Jak na to přišli? Žádnou fyzickou podobnost mezi vámi a Karlem Gottem nevidím…
Nevím. Kdo by vás napadl, že by ho mohl hrát?
Také nevím. Měl dost specifický obličej.
Takže bude záležet na maskérech a na kameře, jak to udělají.
Hudba je ale pro vás stále hlavní?
Pohybuji se na pomezí divadla, hudby a dalších forem umění. Vnímám to jako komplexní povolání, myslím, že ve světě to má podobně spousta umělců. Napadá mě Phil Collins, který byl báječný bubeník, ještě lepší zpěvák, psal texty, do toho hrál ve filmech. Je to přirozená syntéza.
Vystupujete sám s looperem jako v počátcích? (Looper umožňuje nahrávání, přehrávání a vrstvení nahrávek, nahrazuje tak částečně kapelu.)
Ano, dělám One Man Show Nahubu, to je hodina a čtyřicet minut s looperem. Mám to postavené jako syntézu koncertu a stand-upu. Experimentuju s hudbou, ukazuju, co se s ní dá dělat, pozoruhodný až vtipný věci. Taky reaguju na publikum podle toho, co z něj cítím, co potřebuje, co má rádo.
Ještě máte projekt Písně, šansony a dopisy.
Propojili jsme se s Lenkou Novou, protože se známe už dlouho ze spolupráce s Michalem Horáčkem. Ona má program, kterému se říká Dopisy, to vyplývá z konceptu jejího alba, tak jsme udělali syntézu Písně, šansony a dopisy.
Závěr roku vybízí k reflexi. Jaký byl rok 2022 pro Ondřeje Rumla?
V minulých letech jsem v létě nemíval tolik vystoupení jako poslední rok. Přičítám to tomu, že pořadatelé se bojí po pandemii něco plánovat na podzim nebo zimu. Vše zhušťují do teplých dní.
Zároveň cítím v zádech pnutí, že bych měl něco natočit. Ale v tom divném tlaku pandemie a otázky vlastní existence jsem neměl chuť, rozpoložení bylo netvůrčí.
Jaký plán máte na příští rok?
Snažím se propojovat s lidmi, se kterými bych chtěl na dalším albu pracovat, ale je to ve stadiu, kdy o tom spíš mluvím. Je to, jako když máš doma plný koš a vyndáš ho před dveře, ale ještě jsi ho nevynesl. Musím se do toho pustit.
Jsou v dnešní době alba životaschopná?
Mně se to líbí, je to jako vydat knihu. Jestli to je CD, LP, kazeta nebo jen ve vzduchu na streamovacích službách, je jedno. Když si najdu třeba zpěváka Kurta Ellinga, kliknu si na alba, vyjedou mi všechna, a můžu si poslechnout v kuse celé album třeba v autě. Album je koncept, je to soubor obrazů na jedno téma.
Muzicírujete s malou dcerou?
Koupil jsem jí ukulele, ale ona se nechce učit, chce si brnkat sama. Když jí začnu něco ukazovat, tak chvilku kouká, a pak řekne: „Táto už ne, já chci sama“. Tak ji nechávám. Většinou si zpívá, když se dostane do svého světa. Vede dialogy s hračkami a zároveň si prozpěvuje. Snažím se být potichu, abych ji nevyrušil. To jsou vzácné momenty.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Zapomenutý příběh - Ondřej Ruml, Nahubu - Ondřej Ruml, Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha
