Zpěvačka skupiny Vesna Patricie Kaňok Fuxová: Pro úspěch je třeba mnohé obětovat

Už jste vstřebaly účast na letošní Eurovizi?

Myslím, že se to stalo až teď, v momentě, kdy začalo další národní kolo Eurovize. Došlo nám, že je čas jít dál. Přestože nám Eurovize přinesla spoustu úžasných věcí a zkušenosti, které nás posunuly dopředu, uvědomily jsme si, že pro úspěch je třeba i mnohé obětovat.

Co jste už obětovaly?

Spoustu času, který bychom jinak nejspíš strávily s našimi rodinami. Obětovaly jsme mnoho fyzické energie, financí, a občas mám pocit, že i kus vlastního mentálního zdraví. Jsem ráda, že už se to celé trochu uklidnilo. Opustily jsme divoké tempo a teď si jdeme v tom svém, trochu volnějším.

Také jsme si uvědomily, že nemůžeme vše dělat samy. Je čas, aby to vzal do rukou někdo další. Třeba se to jednomu člověku podaří dotáhnut tam, kam jsme to samy nezvládly. Vnímám to tak, že Eurovize je štafeta, ve které nám ani tak nejde o to, kdo vyhraje, ale kdo posune povědomí o české hudbě o kousek dál. A třeba jednou budeme tam, kde jsou dnes Skandinávci. Skandinávská hudba je známá v celém světě, česká ne.

Eurovize je pro naše muzikanty cesta do světa. Vydaly jste se tam?

Byl to jeden z našich cílů. I proto jsme ostatně naši novou desku Muzika Slavica koncipovaly tak, že není dělaná jen pro český trh. Deska je pro nás taková hudební Slovanská epopej. Bere útržky slovanských folklorů a snaží se je představit v globalizovaném světě.

Musím nicméně přiznat, že dostat se po Eurovizi do světa je těžší, než jsme si myslely. Eurovize dá člověku expozici, postaví ho na výsluní. Dobře toho využít se ale podaří jen málokomu. Jednou z těch, kterým se to povedlo, je slovinská kapela Joker Out. Přestože skončila jednadvacátá, daleko za námi, jezdí po světě a vyprodává kluby pro dva až tři tisíce lidí.

V čem byla co do prosazení se za hranicemi své země lepší?

Má schopný management, zatímco nám takový chyběl. Který český manažer má ale zkušenosti s domlouváním koncertů v zahraničí? Skoro žádný, je jich žalostně málo. Po Eurovizi jsme tedy najednou zjistily, že nevíme, jak dál. Mohly jsme mít evropské turné, ale protože jsme neměly nikoho, kdo by ho organizačně dotáhl, nevyšlo.

Až teprve teď jsme našly člověka, který nám pomůže dostat se na evropská pódia. Myslím si, že z naší účasti na Eurovizi můžeme ještě pořád něco vytěžit.

Ve Vesně jste samé ženy a je pravděpodobné, že toužíte po mateřství. Lze to spojit s bytím v kapele, která má ambice vyjet do světa?

Trochu se toho bojíme. Nenašly jsme žádný vzor, žádnou ženskou kapelu, které bychom se mohly zeptat, jak se v takové chvíli zachovat. Sleduju Ewu Farnou, která má dvě děti. Koncertuje dál, její práci to nezastavilo. Vnímám Terezu Rambu, která je na tom stejně. Ale nás je pět.

Zatím to bereme s humorem a říkáme si, že na koncerty nebudeme jezdit dodávkou, ale autobusem, který bude mít obytnou část a v ní budou naše děti s chůvami. Připouštím, že bychom byly nejraději, kdyby se nám podařilo spojit mateřství s kapelou. Uvidíme, jaká bude realita.

Vaše nové album Muzika Slavica otevírá písnička Běžela jsem lesem. Zní naléhavě…

Je o tom, že každý člověk má své hranice a není možné, aby všechno zvládl sám. Po Eurovizi jsme si zažily momenty, kdy jsme byly hodně vyčerpané a blížily jsme se k vyhoření. Tyhle okamžiky mě k napsání té písně inspirovaly.

Proč celé album přirovnáváte k Muchově Slovanské epopeji?

Zpívala jsem v iMucha Show a chvíli jsem se starala i o sociální sítě projektu. Měla jsem tím pádem možnost nahlédnout do života Alfonse Muchy. U nás se mu moc nedařilo, a tak odjel do Francie, kde náhodou získal zakázku pro divadlo a začal portrétovat herečku Sarah Bernhardtovou. Ty plakáty byly vyvěšeny po celé Paříži a lidé si jich všimli a ocenili je. Tím se Mucha proslavil.

Později odjel do Ameriky, potom do Čech, maloval Obecní dům a přitom se setkal s velkou závistí. Pro intelektuály nebyly jeho kresby dost dobré. Řada lidí v jeho době i další generace ho ale obdivovaly a obdivují.

Muchova snaha zachytit ve svých kresbách slovenskou kulturu mi připomíná chuť, kterou máme my. Možná je to tím, že mé kořeny jsou moravské a tamní folklor pro mě znamená tolik, že bych nechtěla, aby se v běhu dějin ztratil. Samozřejmě, nelze to srovnávat, protože Mucha tvořil epopej několik let a je to veledílo, ale určité spojení s ním cítím. I když jiným způsobem, tak se esenci slovanství taktéž snažíme zachytit, přestože žijeme v jiné době.

Ta současnost je zachycena ve zvuku alba?

Ano. Houslistka Bára Šůstková z naší kapely říká, že jsem hudební chameleon. Ví, jak moc mě baví prozkoumávat hudební zákoutí a dávat muzice záměr i smysl. Když pro mě jedno období skončí, vejdu do dalšího. Všechno přitom dělám intuitivně, nikdy moc nerozmýšlím o tom, jakým směrem se v hudbě vydám.

Na zvuku alba se výrazně podepsali kluci z producentského týmu Production Lovers. Nechala jsem se jimi hodně vést i inspirovat. Je na něm více hudebních vlivů, texty jsou ve více jazycích, ale myslím, že základní zvuk Vesny v něm zůstal.

Proč jste nakombinovaly více jazyků?

Nikdy dříve mě to nenapadlo, ale v písni My Sister’s Crown jsme si poprvé vyzkoušely, že to není problém, že to naopak dobře funguje. Rozhodly jsme se to tedy použít i na desce. Kromě češtiny jsou v textech i polština, ukrajinština, bulharština nebo angličtina.