Článek
Kdysi jste bývala velmi plachá, dnes sebevědomě vystupujete před desetitisícovými davy. Co se změnilo?
Nezměnilo se v zásadě nic, naučila jsem se věřit si. Opravdu jsem bývala velmi plachá. Ráda jsem hrála na piano, jako bych u toho zmizela do úplně jiného světa. Šlo mi to docela slušně, ale rozhodně o sobě nemůžu říct, že bych byla to typické geniální dítě. Ale dost jsem cvičila. Milovala jsem to.
A postupně jste začala zpívat?
Ano. Díky vystupování v místním divadelním spolku jsem získala větší jistotu se navenek projevit. Divadlo mi dodalo sebejistotu. Na pódiu jsem se překvapivě cítila docela dobře. Jinak jsem ale zůstala soukromou osobou. Jsou věci, o kterých nemluvím.
Kdy nastal ten zlom a z vás se stala performerka?
V šestnácti letech jsem napsala svou první písničku. Trochu mě k tomu dotlačil můj starší bratr, protože chtěl, abych s ním na koncertě vystupovala. Věděl, že se ji snažím už docela dlouho dopsat. Jsem dobrá ve vymýšlení nových věcí, ale potřebuju trochu tlaku ve finiši. Písničku jsem dala na SoundCloud, kde si ji našlo jedno místní rádio, které ji pak hrálo. Do skládání a psaní jsem se pořádně pustila po skončení střední školy. Začalo se mi to líbit.
Koncert norské zpěvačky Sigrid měl na slovenském festivalu Pohoda slušný ohlas.
V podstatě přes noc se z vás po debutovém singlu Don´t Kill My Vibe stala hvězda, která ovládla hudební žebříčky. Média o vás začala mluvit jako o popové princezně z Norska.
Nevnímám se jako popová princezna ani jako hvězda. To rozhodně ne. Je to lichotivé přirovnání, ale naučila jsem se, že vy novináři máte rádi zkratky a nálepky. Snažím se s každou písní ze sebe vydat to nejlepší. Když neuspěju, budu se muset, stejně jako během pandemie, vrátit zpátky do domu svých rodičů. Zase by se ze mě stala jejich pubertální dcera. Bylo by to trochu ponižující.
Nové album jste nazvala How To Let Go. Do jaké míry se do něj propsala globální pandemie?
Snažila jsem se vypsat ze všech krizí, které šly světem. Pro všechny to bylo velmi těžké, složité a emocionální období. Takový zvláštní čas, kdy se lidé vzbudili a každý den se děly nové změny.
A přitom je vaše deska plná naděje.
Je v něm náznak dobré nálady hlavně proto, že já jsem to ve své hudbě chtěla slyšet. Potřebovala jsem se ujistit, že není všechno ztraceno, že se nějaké řešení najde. Snažila jsem se jít ve svých pocitech trochu hlouběji, a tím jsem nejspíš podle reakcí překvapila spoustu fanoušků, protože mi psali, že jinak působím jako veselá nátura, jako typ, který přistupuje k životu v pohodě.
Snažila jste se hudbou najít cestu z temnoty?
Přesně. Snažila jsem se naučit, jak se s novou situací vyrovnat. Moje nová deska je ale hlavně o sebevědomí, o tom, že bychom měli umět milovat sami sebe. Zní to sakra jednoduše, ale lehké to vůbec není. Teď když jezdíme s kapelou po festivalech a vidíme ty davy lidí, jak nám tleskají a fandí... Jsou jako zrcadlo.
Vypadáte dojatě.
To taky jsem. Potkávám na turné lidi nejrůznějších věků, pro které moje texty něco znamenají. A to zas hodně znamená pro mě.
Velkou inspirací vám je také norská příroda. V čem?
V té dramatičnosti. Vyrostla jsem v Ålesundu, malém městě na západním pobřeží. Kolem hory, fjordy a čtyři roční období během jediného dne. Když tvořím, potřebuju cítit něco silného. Něco jako bouřku s blesky a hromy.
Vaším dalším tématem je rovnoprávné postavení žen.
Rovnoprávnost se týká všech, bez ohledu na to, odkud ten člověk je, kde vyrostl, jaké jsou jeho pohlaví, sexuální orientace nebo barva kůže. Za tohle nesmíme přestat bojovat. Sleduji dění kolem nově přijatého zákona o interrupci v Americe. Jeho šíření vidíme po celém světě. Děsí mě to. Jako společnost nesmíme přestat usilovat o právo rozhodovat o svém vlastním těle.
Může v tom kultura, respektive hudba nějak pomoci?
Samozřejmě že může, ale víte, co je úplně nejdůležitější?
Co?
Důležitější než celé MeToo a podobná hnutí je nenechat propadnout svůj hlas a jít k volbám.
Může se vám hodit na Zboží.cz:
