Článek
„Na tátových písničkách jsem vyrostla. Vždycky mi byly příjemné, milé a blízké. Začala jsem je ale zpívat až před pár lety. Do té doby jsem zpívala úplně jiné žánry – blues, jazz, pop. Šansonu jsem se trochu obávala,“ prozradila Právu Hapková.
Narodila se v Římě v roce 1982, od pěti let hrála na piano a zpěvu se věnuje od čtrnácti, kdy založila na gymnáziu svou první kapelu. Hudbou se v Itálii především bavila, nicméně když v roce 2010 přijela natrvalo do Čech, její kariéra se rozjela. Nikdy přitom písničky sama neskládala.
„Do Čech jsem jezdila nejprve třikrát čtyřikrát ročně za tátou a za babičkou. Vždycky jsem si říkala, že bych jednou chtěla zkusit žít napůl v Itálii a napůl tady. Potom jsem dostudovala, pustila v Itálii svůj byt a přijela jsem za tátou na Vánoce. Tehdy jsem zjistila, že mě vlastně nic netáhne zpátky, a tak jsem zůstala,“ přiblížila svou životní cestu.
„Posledních sedm let poměrně dost koncertuju a od té doby, co jsem se pustila do šansonových písniček a skladeb táty, vystupuju ještě víc. Lidé je u nás evidentně milují. Svědčí o tom návštěvnost mých koncertů, která je čím dál větší,“ konstatovala.
Na koncertech nejprve zpívala jen pár otcových písniček, postupně k nim však přidávala další. Loni se spojila s producentem Martinem Hrdinkou a vznikla z toho deska Kdo jinej než já.
Hapka skládal podle nálady
Již za několik dnů, 28. dubna, představí v pražské Malostranské besedě svůj stejnojmenný nový hudební projekt, se kterým bude prezentovat jen písně Petra Hapky. Na scéně současně působí i s bluesovou skupinou Petra Hapková And Band a českoitalským projektem Vzpomínky bez lítosti, se kterým představuje tátovy písně, vlastní skladby a italské evergreeny.
„Na album jsem si prosadila čtyři písničky – Píšu vám, pane, v rozpacích, Stín stíhá stín, Denim Blue a Žít a nechat žít. Odjakživa je miluju. Ale mohla bych vydat ještě další tři desky s tátovými písněmi. Zbytek skladeb na mou první desku vybral producent Martin Hrdinka,“ prozradila.
Když Petr Hapka skládal píseň Píšu vám, pane, v rozpacích, zpívala mu prý k tomu text, aby ho nemusel číst.
„Celá písnička byla napsaná za hodinu,“ usmála se. „Táta skládal podle nálady a pokaždé jinak. Vzpomínám si na to, jak den před natáčením filmové hudby neměl vymyšlenou ani notu. Tyto situace řešil tak, že buď psal přes noc, anebo poslal členy symfonického orchestru ze studia na pivo a pustil se do práce. Často také do studia přišel, něco ho napadlo a na místě to rozvíjel. Byly ale i situace, kdy měl filmovou hudbu napsanou tři měsíce dopředu a všechny party byly pro hudebníky, kteří ji měli natočit, podrobně nachystané.“
Ze svého repertoáru měl prý rád písničku Kocour. „Také se stávalo, že jsme spolu poslouchali nějaké výběrové album, které zrovna vyšlo, a při poslechu určité písně jsem mu řekla, že ji nenávidím. On se smál a podotkl, že ji nenávidí také. Shodovali jsme se ale i v tom, které písně se nám líbí,“ vzpomínala dál Hapková.
Tvrdí, že s otcem má podobný hudební vkus. Spousta lidí jí také říká, že mají podobný hlas, což je při poslechu nového alba patrné. „Těší mě to,“ podotkla.
Setkávala se samozřejmě i s dvorním textařem skladeb svého otce, Michalem Horáčkem. „Chodil k nám, debatovali jsme a v mých očích se vždy projevoval jako introvert. Je to velmi milý a sympatický člověk. Byl by dobrým prezidentem téhle země, volila jsem ho. Bohužel se to nepodařilo,“ řekla.
Před sebou má koncerty se skladbami z nového alba a její další plány týkající se celého projektu jsou veskrze optimistické a sympatické.
„Chtěla bych vydat další desku. Přála bych si, aby tátovy písničky putovaly dál světem, protože jsou nádherné. Nevím ale o žádné, která by ještě v nějakém podání nebyla zveřejněna,“ uzavřela Hapková.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: