Článek
Jaké vlastně byly vaše hudební začátky?
V naší rodině sice nikdo k hudbě vztah neměl, já si ale broukala melodie dříve, než jsem začala mluvit. Ve třech letech jsem začala chodit na hodiny zpěvu, od devíti dávám na YouTube své videoklipy. Nevěděla jsem, jestli budou mít u lidí nějakou odezvu, ale věděla jsem, že chci dělat hudbu.
Videa se poměrně rychle chytla a já se začala dostávat do povědomí lidí. Od té doby jsem na hudební scéně stále, avšak od chvíle, kdy jsem se přiklonila k rocku, mám pocit, jako bych začala úplně od začátku. Naplňuje mě to, a to je hlavní.
Prožíváte období hudebního hledání?
Myslím, že už ho mám za sebou. Přišlo asi před třemi lety, kdy jsem zpívala popové písně, ale přestávaly mě bavit. Měla jsem fanouškovskou základnu, o kterou jsem nechtěla přijít jen kvůli tomu, že udělám zásadní stylovou změnu. Zpívala jsem tedy dál a v mých nových písních se začaly objevovat prvky, které nebyly popové. Vyvíjela jsem se za pochodu.
Rozsekla jsem to loni písničkou Loved Living Dead. Je nazpívaná anglicky, což ale nebyla ta klíčová změna. Ta skladba je ryze rocková, uzavřela pro mě dosavadní období a otevřela mi novou cestu. Rock je to, co chci dělat, protože ho v sobě cítím.
Rock je i provokace. Je vám vzhledem k vašemu věku blízký i kvůli tomu?
Záleží, jaký druh provokace máte na mysli. Vizuálně provokovat nechci. Rockovou hudbu vnímám především jako velkou vášeň. Co se textů týče, spíš než provokaci v nich profiluju pro mě zásadní životní situace.
Abych ale nějaký text napsala, musí se mi něco přihodit, něco silného. V mém věku jsou to samozřejmě především vztahové karamboly. Nechci v textech otevírat staré rány, své příběhy spíš uzavírám.
Zformuluju si je do písničky, kterou pak nevnímám jako něco negativního, ale jako pozitivní energii, kterou jsem přetvořila ze svého prožitku. Je pravda, že neumím psát moc odlehčeně. Mé texty jsou spíš vážné.
Jak na ně reagují ti, kterých se týkají?
Zatím se ke mně nedostala žádná záporná reakce. Myslím, že někteří ani nepoznali, že je text o nich. Jenom jednomu klukovi jsem řekla, že je o něm. Dokonce jsem ho obsadila do klipu k té písni. Miluju, když je má tvorba autentická.
Objevují se ve vašich písních i jiné texty než vztahové?
Ano. Třeba ve skladbě Bez hranic, což je v podstatě remix písně, kterou jsem nahrála asi v jedenácti letech. Text napsal můj táta a je o tom, že by se člověk měl vymanit z pout všednosti a projevovat se tak, jak chce a jak je to pro něj přirozené. Je to téma, ke kterému se vrátím ještě v další písni, na níž momentálně pracuju.
Mimochodem, táta je asi jediný člověk, od kterého jsem ochotna vzít do své písně text. Máme totiž stejný styl psaní. I když myšlenky v jeho textu neprošly mou hlavou, mám pocit, jako by prošly.
Obecně se spolupráci s jinými lidmi nebráním. Spolupracuju ráda. Ale hotový text od jiného člověka bych asi nebyla schopna naplno interpretovat.
Proč jsou pro vás texty tak důležité?
Někdy ve dvanácti letech jsem v sobě objevila lásku k poezii. Obzvlášť k české. Čeština je hodně specifická, zní mi trochu archaicky a moc mě baví si s ní hrát. Koupila jsem si pár knížek poezie, nadchla se pro ni a začala ji sama psát.
Ve čtrnácti jsem se pak přesunula k psaní písňových textů. U nich jsem zůstala, ale díky tomu předcházejícímu básnickému období jsou mé texty plné metafor a melancholie. Je mi proti srsti psát skladby bez hlubšího smyslu. Potřebuju v nich mít přidanou hodnotu.
Naty Hrychová je na rockové cestě.
V roce 2011 jste byla členkou dětského sboru, který na koncertě v Praze doprovázel bývalého baskytaristu a zpěváka skupiny Pink Floyd Rogera Waterse. Setkala jste se s ním i mimo pódium?
Ano, setkala. Jenže tehdy mi bylo osm let a neuvědomovala jsem si, s jak velkou hudební osobností se setkávám. Dnes se kvůli tomu chytám za hlavu. Vzpomínám si, že každému z nás věnoval plakát s podpisem. Zážitek to pak samozřejmě byl i na pódiu. O2 arena byla plná, lidé byli nadšení.
V písni Another Brick in the Wall byla na scéně obrovská figura učitelky. Děsivá nafukovací postava se svítícíma očima. Strašně jsem se jí bála. Pamatuji si, že jsem si ze všeho nejvíc hlídala, abych od ní stála co nejdál. Takže jsem zážitek z účinkování s Rogerem Watersem měla ovlivněný i tímhle.
Svou hudební kariéru jste v dětství zahájila v muzikálech. V Bídnících jste ztvárnila roli Cosette, hrála jste v muzikálu Zorro a dalších. Dnes už se na muzikálové scéně nepohybujete. Proč?
Je pravda, že muzikály mě strašně bavily a hrála jsem poměrně často. Že mi režiséři dávali přednost na premiérách, se ale určitým lidem nelíbilo. Dělali mi naschvály, pomlouvali mě a skončilo to mým odchodem z muzikálové scény. Tenkrát mě to mrzelo.
Teď už jsem ráda, že mě z muzikálů vyštípali. Dodnes mi zůstalo divadlo Semafor, oáza uprostřed divadelní reality. A rozhodla jsem se pro sólovou dráhu, což je věc, kterou bych nevyměnila za nic na světě.
Zažila jste rivalitu už jako dítě. Ona je ale na celé hudební scéně, je to přirozená věc. Jste na ni připravená?
Jsem ráda, že jsem dětství prožila jinak, než se obvykle prožívá. Má hudební cesta byla hodně trnitá. Je to ale mnohem lepší, než kdyby ji někdo vyšlapal za mě. Zocelilo mě to a o to víc si vážím každého kroku vpřed.
Když jsem byla menší, ptala se mě mamka, jestli chci hudbu opravdu dělat. Nechtěla mě do toho komplikovaného a nejistého prostředí tlačit. Občas když jsem zlobila, dokonce hrozila, že mi zpěv zakáže. Pamatuju si, že jsem si před ni klekla a prosila ji, ať to nedělá, že hudba je můj život. Ani teď si neumím představit, že by mě od hudebního světa mohlo něco odradit. I když je po všech stránkách nejistý.
Jaké teď máte plány?
Rozhodně budu dál vydávat rockové písně. Na nových už pracuju. Již 7. září budu se svou kapelou předskakovat v pražském Lucerna Music Baru comebackovému koncertu skupiny Koblížci. Těším se na tu pořádně punkrockovou atmosféru.
Na podzim bych ráda s kapelou odehrála nějaké koncerty v klubech. Chci oslovit nové publikum. Pohrávám si i s myšlenkou na vydání alba. Mohlo by k němu dojít v následujících letech.