Článek
Kdo je Lara Morr?
Po zkušenostech z muzikálových pódií jsem v roce 2020 začala používat umělecký pseudonym Lara Morr a začala si plnit dávný sen sdílet s lidmi vlastní písničky, pocity a myšlenky. Lara je jméno, které se mi moc líbí. Vždy jsem si říkala, že když budu mít jednou děvčátko, pojmenuju ho tak. Teď už pro ně budu muset asi vymyslet jiné jméno. A Morr je zkratka mého příjmení s přidaným písmenkem.
Podle mamky jsem prý zpívala už v prenatálním stavu. To ona mě vedla k hudbě. V osmi letech jsem byla členkou folklorního souboru Gbelan, který působil v mém rodném městě Gbely. Začala jsem pak studovat hru na kytaru, chodila na hodiny zpěvu, závodně tančila a působila jsem i v poprockové kapele.
Protože mě bavilo kreslení, šla jsem studovat stavební školu. Pokračovala jsem na Vysokém učení technickém, ale po roce a půl mi zavolal kamarád, že budou talentové zkoušky na Janáčkovu akademii múzických umění, a jestli bych se jich nechtěla zúčastnit. Uspěla jsem, přijali mě na muzikálové herectví a mně se změnil život. Také jsem se přestěhovala do Čech, po studiích v Brně teď žiju v Praze.
Máte za sebou hodně muzikálových rolí?
Ano, mám. První projekt po škole byl Rocky. Hrál se v pražském Kongresovém centru, ale bohužel ne dlouho. Následovaly role v muzikálech v Plzni, Ostravě i Praze.
Momentálně působím v několika muzikálech v Hudebním divadle v Karlíně, třeba v Legendě jménem Holmes, Jesus Christ Superstar nebo Sestře v akci, hraju i v pražském Studiu Dva, například v muzikálech Funny Girl, Saxana či Šíleně smutná princezna.
V pražském Divadle Na Fidlovačce proběhla minulý týden premiéra rytmikálu Kouř. Zpočátku jsem v něm hrála v češtině, ale když režisér zjistil, že jsem Slovenka, navrhl mi, abych hrála ve své rodné řeči. Příběh muzikálu se ostatně odehrává v době, kdy ještě existovalo Československo.
Na české popové scéně je momentálně dost mladých zpěvaček. Co originálního nabízíte?
Musím přiznat, že českou hudební scénu moc nesleduju, takže nemám přehled o tom, co se mezi mladými zpěvačkami děje.
Chci dělat dobrou, příjemnou hudbu a v textech mi jde o sdělení, o myšlenky. Myslím si, že některé pasáže jsou až motivační.
Jsou vaše texty dívčí?
Řekla bych, že jsou ženské. Jsou ale velmi osobní. V každém je jeden příběh, který se mi stal. Například text k písni Anjeli strážni jsem napsala pro svého dědu, který zemřel. Bez slov je písnička o rozchodu, kdy se člověk utápí v depresích a nevnímá pomoc těch, kteří se mu ji snaží dát. Hranica je zase o tom, co si jeden člověk může dovolit k druhému, o hranicích mezi lidmi, které by se neměly překračovat.
Autorem hudby na vašem albu je Marek Leždík, baskytarista kapely Support Lesbiens. Vy sama si na skládání muziky netroufáte?
Dvě skladby, V rytme hudby a Dotyk, jsem v původní verzi složila na kytaru. Nevím pořádně, jak to přišlo, ale vznikly. Kromě textů, které si píšu, si skládám i melodické linky. Hudbu nechávám na Markovi. Marek je můj partner, jsme na jedné vlně, v hudbě si rozumíme a často se nám stává, že když chce jeden něco říct, druhý to za něho řekne lépe. Inspirujeme se navzájem.
Marek mi také dává obrovský klid. Díky němu jsem se vydala na sólovou dráhu a díky němu jsem natočila album. Vzniklo to z lásky a vzájemné inspirace.
Titulní písnička Múza se narodila jednou večer, kdy hrál Marek v divadle a já na něho čekala doma. Zavolala jsem mu, že jsem napsala text, který se jmenuje Múza, a ať hned po představení přijde, protože z něho musíme udělat písničku. Ve tři hodiny ráno byla ve svém základu na světě.
Za jakými posluchači se svou hudbou jdete?
Každá muzika má své posluchače a já věřím, že i ta má si je najde. Nejdu mainstreamovou cestou, nepodbízím se, ostatně ani nevím, jak se to dělá. Nechci si hrát na někoho, kým nejsem. Písničky na desce jsou pro mě přirozené. Jsem to já, nikdo jiný.
Budete koncertovat?
První vystoupení s kapelou budu mít na křtu alba v pražském klubu Jazz Dock 5. října. Kromě písniček z desky zahrajeme i ty, které se na ni už nevešly. Potom budeme vystupovat dál, nenecháme si ujít žádnou příležitost.