Zpěvačka Klára Vytisková: Pandemie mě naučila být víc doma

Zcela určitě. Vznikla loni na přelomu března a dubna, když byl lockdown aktuální a pro nás všechny zcela neznámá věc. Většina umělců skládá na základě emocí, a právě tahle velká změna v našich životech se všemi dost hnula.

Mě přiměla napsat tuto písničku. Měla jsem pocit, že ta omezení nebudou trvat jenom krátce a změní nám životy.

Nečekala jsem, že potrvá více než rok. Spíš jsem předpokládala, že se to bude počítat na měsíce. Navíc si myslím, že ještě nějakou dobu potrvá, nejsem v tom velký optimista.

Poté, co jsem loni v březnu vydala desku Love Is Gold, měla jsem naplánovaných spoustu věcí. Můj diář byl naplněný aktivitami a koncerty, jenže s příchodem lockdownu byl najednou úplně prázdný. Byla to zásadní změna. Pro mě osobně znamenala především to, že jsem byla najednou hodně doma. V tomto ohledu vlastně hodnotím pandemii kladně, užíváme si krásné chvíle s manželem a dětmi. Pandemie mě naučila být víc doma a radovat se z maličkostí.

Přesně tak. Vybízí k tomu, aby se člověk zamyslel sám nad sebou i nad současným světem, třeba nad situací celé naší planety. Nabízí se spousta otázek, na které najít odpověď nebyl v době normálního stavu čas.

Změna je podle mě symbolem současné doby. Myslím si dokonce, že se ještě spousta věcí bude v našich životech měnit. Doufám, že k lepšímu.

Písnička Change rozhodně není o těhotenství. Zásadní změnou v mém životě je nicméně rozhodnutí přivést na svět třetí dítě. Vždycky jsem chtěla mít tři děti. Na světě ale byly naše dvě holčičky a pořád se něco dělo, deska, koncerty…

Když přišel lockdown a v mém uměleckém životě se věci přestaly dít, řekla jsem si, že je to znamení, abych si svůj sen splnila. Přenastavila jsem si na rozšíření rodiny myšlení a minulý měsíc se narodil syn Alfons.

Z globálního úhlu pohledu jsme měli čas přemýšlet o tom, co ještě změnit u nás doma, abychom žili zodpovědněji k naší planetě. Hodně přemýšlím, jaké jídlo nakupuju, z čeho vařím, jíme méně masa. Oblečení nakupuju minimálně, hodně koukám na materiály, kvalitu, a vrátila jsem se ke svým oblíbeným sekáčům. Téma recyklace a posílání věcí znovu do oběhu je mi blízké už dlouho. Týká se to i nábytku a zařízení domácnosti. Naposled jsme si pořídili do zahrady starou maringotku.

Nevím, jestli to tak má každý, ale tu mou ovlivňují výrazně. Děti jsou velice inspirativní. Hudebníci skládají písně většinou na základě emocí, které prožívají. Mé děti mi nastavují zrcadlo a já se od nich neustále učím něco nového. Je to pro mě velká škola, která přináší spoustu prožitků. Ty mě pak vedou k tomu sednout si k pianu a skládat.

Často ano, stejně tak mě ale někdy vybízejí k tomu, abych už hrát přestala. Zajímavé je, že mé dcery si rády pouští staré písničky skupiny Toxique, ve které jsem zpívala. Nejsem typ hudebníka, který si doma pouští své nahrávky. Ony mě ale nutí je poslouchat, protože je chtějí slyšet a rády na ně tancují.

Nedostatky a chyby slyším, jakmile deska nebo písnička vyjdou. Hned vím, co jsem měla udělat jinak. Teď na desky Toxique pohlížím s odstupem let spíš nostalgicky, takže na nich chyby ani nehledám. Vybavují se mi spíš příběhy písní nebo okolnosti, za jakých vznikaly.

Teď to není téma, koneckonců, stejně se nekoncertuje. V budoucnu to ale sama za sebe nevylučuju a nebránila bych se tomu. Se všemi spoluhráči jsem v kontaktu, klávesista Viliam Béreš mi produkoval velkou část loňského alba Love Is Gold. A s bubeníkem Romanem Víchou se vídáme denně, protože spolu už patnáct let žijeme.

Tu písničku jsme měly zpívat s orchestrem v Národním divadle v Praze na únorovém koncertu Národ sobě – kultura tobě. Neumožnil nám to však covid-19, nemohly jsme tam být.

Já si ale řekla, že když už jsme se ji tak hezky naučily, je škoda to hodit za hlavu. Rozhodla jsem se do původní hotové nahrávky přidat ještě Eričiny vokály a písničku vydat. Přijela k nám domů, já uvařila polévku a v našem domácím studiu jsme natočily zpěv.

Je v něm fantastická, já ji v něm také viděla. Proto mě napadlo, že by se mnou mohla zpívat v Národním divadle. Má vytříbený hudební sluch a obrovský cit pro muziku.

Byla to pandemická souhra okolností. Byla jsem před časem pozvána do pořadu Slza &, kam si společně s Lukášem Bundilem zvou hosty, s nimiž potom zazpívají nějakou coververzi.

Všimla jsem si, že Petr běhá kolem technických věcí a je velice zručný. Zmínil se, že ho to baví, a tak jsem ho požádala, jestli by mi nechtěl pomoci natočit hrané lyric video k Change. A on do toho šel, protože ho to baví a písnička se mu líbila. Je moc šikovný.

Byla to spíš souhra náhod. Duety jsem dříve moc nedělala, vlastně jsem nenazpívala žádný. A teď přišly dva za sebou. Myslím si, že tato doba lidi hodně stmeluje. Dává mi to smysl.

Poslední rok pro mě byl velmi tvořivý, napsala jsem spoustu písniček. Nevím ale ještě, jestli některou z nich budu zpívat s někým dalším. Všechny jsou jen v pianových verzích, a teď, po vydání Change, začínám teprve přemýšlet, jakým směrem se v hudbě vydám.

V jejich textech přibylo, řekla bych, psychologických témat. Zároveň jsem napsala i pár nástřelů textů v češtině, což je pro mě neprozkoumané a současně přitažlivé pole.

Mnoho let se mě všichni ptají, jestli někdy nazpívám písničky s českými texty. Nikdy jsem se před tím neschovávala, ale zároveň jsem je nechtěla dělat jen kvůli tomu, aby je víc hrála rádia nebo byly prodejnější. Není to pro mě důležité, chci, aby to přišlo přirozeně.

Jsem ve stádiu, kdy na své české texty potřebuju odezvu, nějaké hodnocení, kritický pohled.

Teď to nevidím tak růžově, jak jsem to viděla loni v létě. Vím, že od července mám dohodnuté nějaké koncerty, netroufám si ale odhadnout, zda budou.

Může se vám hodit na Zboží.cz: