Zpěvačka Kateřina Marie Tichá: V písničkách nesnáším vatu

Upřímně řečeno jsem ráda, že to tak bylo. Díky tomu totiž mohlo vzniknout mé album Sami. Tenkrát mi bylo čerstvých dvacet let. Věděla jsem, že chci zpívat a skládat, napsala jsem nějaké písničky, ale cítila jsem, že to není ono. Neměla jsem jistotu v tom, co dělám.

Už dlouho píšu poezii. Postupem času jsem se také více začala věnovat poslechu hudby, ve které je písňový text tak trochu nebo i více poezií. Srovnávala jsem ji se svou a záhy mi přestalo stačit to, jaké píšu texty a jaké k tomu vznikají melodie.

Rozhodla jsem se, že je důležité, abych si po každé dokončené písničce byla jistá, že je taková, jakou ji chci mít. Myslím si, že už jsem schopna poznat, kdy je písnička zcela dokončená a já ji mohu nabídnout posluchačům. V prosinci 2019 jsem si pak byla jistá, že mám dost dobrých skladeb na desku.

Básničky jsem skládala od chvíle, kdy jsem se naučila psát. Jako dítě jsem byla nadšená ze samotného rýmování, líbil se mi jeho rytmus. Vymýšlela jsem krátké básničky a začala se hlásit na různé literární soutěže. Tuším, že asi dvakrát jsem vyhrála celostátní kolo.

Verše jiných autorů jsem ale začala číst až ve čtrnácti letech. Brzy jsem narazila na básně Jiřího Ortena a ty mi doslova změnily život. Jeho poetika je dost těžká, smutná a hraničí až s bolestínstvím. Souvisí to s jeho životním osudem, zemřel ostatně, když mu bylo dvaadvacet let. V době puberty mě ale zasáhla. Plavala jsem si v rozbouřených emocích, které v jeho básních jsou, a věděla jsem, že u poezie zůstanu.

Zjistila jsem si, čí verše Orten četl, sehnala jsem si jejich díla, přečetla je, a teprve potom jsem se od klasiků dostala k současné poezii.

Mám ohromnou radost, že mi v ostravském nakladatelství Bílý vigvam nabídli, že mi příští rok vydají mou první sbírku. Sedím teď doma nad asi sedmdesáti básněmi, které jsem napsala, a vybírám ty nejlepší.

Plavu v nich neustále, a bylo to tak vždy. Lidé, kteří mě znají odmalička, říkají, že jsem byla vždycky takříkajíc jinde. Věci, které mě potkaly, jsem si odžívala především sama v sobě. Protože jsem je neuměla ventilovat jinak, dělala jsem to skrz psaní básní a později i písní.

Spíš je to kombinace světa vlastního a reálného. Když člověk přechází do dospělosti, měl by oba sladit tak, aby si nevadily, a nejlépe aby spolu souzněly.

Hudbu i texty píšu tak, jak mi takříkajíc přijdou. Nestylizuju se do ničeho, nechávám písničky, ať si samy řeknou, jak chtějí vypadat a co chtějí říct. Zní to asi zvláštně, ale z mé zkušenosti si opravdu každá řekne o to, co jí sluší.

Všimla jsem si nicméně, že velká část mých skladeb je takzvaně ženská. Je to asi tím, že jsem si uvědomila, kdo jsem, a přijala jsem to. Mimochodem, poslouchám spoustu ženských interpretek a nejraději mám ty, které zůstaly silnými ženami. Mám na mysli třeba Florence + The Machine, Auroru, Kimbru nebo Halsey.

Písně jsou průsečíkem hudebních vlivů, které mám ráda. Miluju staré české písničkáře i starý český bigbít. První deska, kterou jsem doma pořád dokola poslouchala, byly Proměny od Čechomoru. Později jsem hodně poslouchala Radůzu, Zuzanu Navarovou, Tomáše Kluse nebo Vypsanou fixu. Její album Fenomén dodnes naprosto miluju. A k tomu se přidaly i vlivy ze světové hudby. Poslouchám toho hodně, a nehledím na žánry.

Pro mě je to velmi obtížné a současně důležité. Napsat písničku do finální podoby mi vždy trvá poměrně dlouho. Potřebuju, aby texty zůstaly silné a bylo v nich sdělení. Nechci, aby se pouze rýmovaly. Nesnáším v písničkách takzvanou vatu. Proto jsem jich už asi padesát nedokončila. Měla jsem pocit, že v nich ta vata je.

Mám takový trik. Když napíšu báseň, o které si myslím, že by mohla být i písňovým textem, hledám pro ni melodii. Jakmile ji mám, zpravidla do ní musím tu báseň upravit. Uložím si ji jako báseň a pracuju s ní i jako s textem, který přizpůsobím melodii. Báseň zůstává, může třeba skončit v mé básnické sbírce, a vznikne i písnička, ve které upravená slouží písni jako text.

Autentickou výpověď, ne vatu.

Dohodli jsme se, že dokud to půjde, budu s ní vystupovat. Mám zároveň svou kapelu, se kterou bych ráda koncertovala. Až budou naše termíny vystoupení kolidovat, budeme to řešit. Křest mého alba proběhne 17. února příštího roku v Malostranské besedě v Praze.

Může se vám hodit na Zboží.cz: