Článek
Kam jste jako studentka chodila poslouchat hudbu?
Hodně jsem navštěvovala místo, které se jmenovalo Wembley Rugby Club. Byl to takový místní klub, kde vystupovalo hodně mých kamarádů. Jeden z mých nejbližších přátel tam hrál s různými kapelami na bicí. Vlastně jsme byli ještě děti, když jsme se tam chodili opíjet a užívat si. Nepamatuji si ale, že bych na pódiu viděla holku. Už tehdy byly nějaké popové hvězdy, ale holky, které hrály vlastní muziku a skládaly texty, aby člověk pohledal. Nebyly žádné ženské vzory. I když jsem začínala sama koncertovat, lidé mi říkali, že bych se měla vykašlat na nástroje a jenom zpívat. Ale proč?
Jako odpověď jste vytvořila projekt Rock and Roll AfterSchool Music Club, kde školačky učíte, jak na to.
Mám z něj radost, vyvíjí se dobře. V šesti různých školách ve Spojeném království jsem už měla po třech lekcích. S bubenicí mé kapely jezdíme po školách a dáváme holkám možnost si poprvé v životě vyzkoušet, jak se hraje na bicí a na baskytaru. Zkoušíme i napsat nějaké texty, vykládám jim o kapelách, jako jsou Peggy Sue nebo třeba Bikini Kill. Je to skoro jako terapie. Snažíme se je osvobodit, chceme, aby se vyjádřily. Hodně holek říká, že třeba nemá dost zkušeností, aby něco říkaly, nebo že nemohou hrát na kytaru. Snažíme se jim vysvětlit, že můžou hrát na cokoli a říkat, co mají na srdci. Podporujeme je a ony pak mají větší odvahu to udělat.
Našla jste už nějaký talent?
Je tam pár holek, co mají kapely. Ale to jsou výjimky. My kapely na místě utváříme. A najdou se tam opravdové skvosty. Teď se třeba daly dohromady třináctileté holky, které se na naší akci viděly poprvé v životě. Když jsme jim daly do ruky nástroje, byly úplně přirozené a skvělé. Uvidíme, třeba u hudby zůstanou. Bylo by to fajn, protože v kapele hrajete muziku se svými přáteli, trávíte čas s kamarády a děláte to, co se vám zdá dobré. To se snažíme těm mladým dívkám vysvětlit, že na tohle mají plné právo.
Myslíte, že váš talent a vliv vás zavazují takhle podporovat ostatní?
Ano. Myslím, že když máte platformu, je třeba ji využít. Jinak je to ztráta času a prostoru. Pokud máte možnost oslovit mnoho lidí, měli byste jim říct svůj názor. Samozřejmě jenom tehdy, když máte pocit, že za to stojí a že může změnit svět k lepšímu.
Jak se vám hrálo na festivalu Rock for People?
Byla to docela výzva, ale užila jsem si to. Deštivé počasí mi nevadilo. Jsem z Londýna, v Anglii prší pořád. Kdybych si tím nechala kazit náladu, musela bych se v depresích utápět pořád. A tohle počasí bylo vlastně skoro letní.
Máte na svém kontě dvě alba. Máte některé z nich radši?
Když nahráváte poprvé v životě, jste na to opravdu pyšní a je to vzrušující. Pořád to pak posloucháte, nicméně nakonec s tím stejně jednou přestanete. Když jsem nahrála druhé album, stalo se mou nedílnou součástí. Ponořila jsem se do něho a nechtěla jsem hrát vůbec nic z první desky. Ale i to už přešlo. Obě alba jsou moje hudba a s odstupem času jsem na obě stejně hrdá. A moc se těším i na třetí desku, která zase možná na čas pokoří ty první dvě. V příštích měsících se chystám skládat a psát.
