Zpěvačka Katarína Knechtová: Přestala jsem tvořit. Nedělá mi to teď dobře

Myslím si, že je velmi dobře, že jsem takříkajíc neviděla za roh a k takovému kroku se odhodlala. Na začátku to bylo velmi těžké. Přistupovala jsem ke své sólové dráze trochu naivně a měla jsem přitom velká očekávání. To mi ale nakonec pomohlo odpoutat se od značky Peha.

Svá sólová léta vnímám po všech stránkách pozitivně. Stal se ze mě úplně jiný člověk, protože jsem mohla být sama sebou a v klidu si přijít na to, co chci dělat a jaká chci být. Dospívala jsem. Jako muzikant jsem dostala obrovskou dávku svobody. Nikdy jsem toho nelitovala.

Přišlo to po mé druhé desce Tajomstvá z roku 2012, kterou jsem natočila s rakouským producentem Christianem Eignerem. Tehdy jsem už víc stála sama za sebe nohama na zemi. Uvědomovala jsem si, že mě respektuje okolí, lidi v mé kapele i fanoušci. A také jsem si začala více věřit a cítila se dobře při koncertech na pódiu.

Vůbec ne, protože náš rozchod nebyl pěkný. Když jsem odešla, tak jsem to, jak se k celé věci moji bývalí kolegové vyjadřovali v médiích, nesla velmi těžko. Upřímně řečeno, neměla jsem žádný zájem cokoli lepit zpátky a oni také ne. Nejsme v žádném kontaktu.

Zaregistrovala a měla jsem na to vlastní názor. Brala jsem to jako zoufalé pokusy udržet se. Ale nakonec to skončilo tak, jak to skončilo. Peha nehraje, a myslím si, že už nemá ambici zkusit to znovu.

Vnímám je jako obrovskou školu, hudební i životní. Prošli jsme si mnoha věcmi, získali obrovskou popularitu a také jsme prošli množstvím těžkých situací, někdy útočících až na mé psychické zdraví. Naše vztahy byly delší dobu před mým odchodem špatné, a já se nehodlala smířit s tím, že by tak měly vypadat. Všechno ale něco stojí.

Svou kariéru v té kapele vnímám s respektem a pokorou. Není to klišé. Jsem za ni vděčná. Jen trochu lituju, že jsem neodešla dříve.

Věřila jsem, že to ustojíme. A myslela jsem si, že jsem tak silná, že tak dobře rozjetý projekt nebudu muset opustit.

Je to takové časosběrné album, se kterým jsem spokojená ze všech nejvíc. Podařilo se mi dosíci takové umělecké svobody, že do studia chodím jen tehdy, když mám chuť tvořit. Už když jsem začínala, představovala jsem si, že jednou budu umělkyně, která bude tvořit, s kým se jí chce, kde se jí chce a kdy se jí chce. Nyní jsem toho dosáhla.

Mohla jsem pracovat ve svém prešovském studiu, také u mě doma, mohla jsem spolupracovat s producentem Christianem Eignerem a hlavně jsem měla spoustu času.

Obvykle jsem měla písně připravené a ve studiu jsem je pouze nahrála. Tentokrát jsme se zaměřili na práci a dotváření celkové zvukové podoby skladeb přímo ve studiu.

Pořád. Někteří muzikanti od nás odcházejí časem do Bratislavy jako kulturního centra na Slovensku. Já jsem člověk, který má rád svůj klid a prostor. Musím se přiznat, že čím jsem starší, tím více si uvědomuju, že můj život má i další rozměry než jen ty umělecké. Utvrdila jsem se v tom zvláště v tomto pandemickém období.

Devadesát procent toho, čím jsem žila, což byly hudba a koncerty, nelze nyní provozovat. Zůstaly mi tedy jiné hodnoty. Rodina, přátelé, vztahy. Nedokážu si představit, že bych žila někde, kde tyto vazby nemám.

Jsem hodně fixovaná na svou rodinu, na nejbližší i na kamarády, se kterými se bavím o úplně jiných věcech než o hudbě. Toto zázemí je pro mě důležité, čerpám z něho inspiraci. A nijak mě to na mé hudební cestě neomezuje, protože komunikovat lze dnes už odkudkoli.

Jsme dlouholetí přátelé. Skamarádili jsme se v době, kdy já byla ještě zpěvačkou Pehy a on členem skupiny Ready Kirken. Pamatuju si, jak za mnou jednou přijel do Košic, seděli jsme u kávy a říkal mi, že bude muset z Ready Kirken odejít, protože už to nezvládá. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že odejde a rok nato odejdu já z Pehy, myslela bych si, že se zbláznil. Ale stalo se. Zpětně jsme se tou shodou s Michalem bavili.

Stále jsme v kontaktu, komunikujeme spolu, a tak když jsem měla písničku bez textu, řekla jsem si, že by mi ho mohl napsat on. A zhostil se toho velmi statečně, došlo i na rapovanou část. Na to konto mi řekl, že konečně udělal něco pro česko-slovenský rap.

Naposledy jsme si volali asi před třemi týdny. Michal chystá koncerty, je s ohledem na pandemii větší optimista než já. Chtěl by v červenci odehrát několik výročních vystoupení a pozval mě na ně. Takže uvidíme.

Nevyšla by, protože vznikla kvůli odlehčení celé situace. Byla mířená na to, aby se lidé nakazili jen láskou, štěstím a radostí, a aby tyhle věci byly více přenosné než covid. Chtěla jsem lidi mile povzbudit a zároveň poukázat na to, v jak absurdním světě teď žijeme.

Ne. Přiznám se, že když začala druhá vlna pandemie, úplně jsem přestala tvořit. Nedělá mi to psychicky dobře a nechci se v téhle době ve své tvorbě vrtat. Myslím si, že kdybych to dělala, tak by mi z toho asi přeskočilo. Věnuju se jiným věcem, těm, o nichž jsem hovořila.

S Eduardem Rovenským z Poetiky jsme se setkali na natáčení písničky k filmu Gump. Po čase se mi ozval s tím, že by se mnou jeho kapela ráda něco natočila. Já ji ale do té doby neznala. Věděla jsem jen od kamarádky, že existuje, ale neslyšela jsem ji. Podívala jsem se tedy na YouTube a musím říct, že mě koncept Poetiky zaujal.

Se spoluprací jsem souhlasil a má role v písničce Cíl mi velmi sedla. Klip jsme pak natáčeli v Tatrách, kam si kluci loni na podzim udělali výlet. Snažili jsme se nerušit zvířata a myslím, že to dobře dopadlo.

Obávám se, že to bude až na podzim. Byla bych samozřejmě ráda, kdyby to bylo dříve. Jsem ale spíš realista než optimista.

Může se vám hodit na Zboží.cz: