Zpěvačka Kaczi: Ujížděla jsem na hippies

Pocházíte z Beskyd, ovlivnilo to vaši hudbu?

Určitě ano. Doma jsme vždy zpívali lidové písničky, proto je nejspíš v mém projevu a hudbě cítit nádech folkloru. Miluju hory a domov.

Žila jste i v Praze?

To ano. Studovala jsem pět let v Praze konzervatoř. Za tuto zkušenost jsem vděčná, protože mi určitě rozšířila obzory. Dnes jsem ráda, když se do Prahy otočím pracovně na jeden dva dny, a pak zpátky do hor.

Praha je na mě hodně rychlá. Mám pocit, že život v Praze ubíhá jednou tak rychleji, alespoň z mé zkušenosti. Na venkově je prostě pohoda, což je možná i životní fází, už nepotřebuji být všude a zalíbit se všem. Jsem ráda, že mám své doma.

Vydala jste ekologickou píseň Planeta Země. Angažujete se v ekologii?

Snažím se chovat ekologicky, ale nijak radikálně své názory nevyjadřuji. Písničku Planeta Země jsem složila na chatě, kde jsem si uvědomila, jak se naše okolí mění, kolik mizí stromů, kde byly krásné lesy, zbyla jen pláň. Posláním písničky je, ať se k naší Zemi chováme, jak nejlépe umíme, a ctíme ji, protože ona nás přece nepotřebuje, to my ji. Bylo by fajn, kdybychom to všichni dokázali respektovat.

Co si myslíte o radikálech, kteří se přilepují k dálnici?

Myslím, že cokoliv radikálního není prospěšné a zdravé. Všechno má své pro a proti, ale žádný extrém není dobrý. Myslet zeleně je OK, ale čeho je moc, toho je příliš. Japonsko je extrém, rychlost je tam šílená.

Jako studentka jste zpívala v Japonsku. Jak reagovali Japonci na písničkářku z Beskyd?

Japonsko je pro mě úplný extrém. Lidi chodí do práce od nevidím do nevidím, žijí pomalu v kapslích. Rychlost je tam šílená. Když jsem vystupovala na ulicích, mysleli si, že jsem blázen. Oni mě vlastně ani neslyšeli, protože mají hlavu zaneprázdněnou svými problémy. Jen děti hudbu vnímaly, asi je to tím, že ještě nejsou pohlceny konzumem. Zastavovaly se maminky s dětmi a měly radost. To mě potěšilo.

Vy jste docela cestovatel, že?

Ano, strašně mě to baví. Naposledy jsem vycestovala na Madeiru, která mě okouzlila, a dokonce jsem si ve Funchalu na ulici zahrála i s místní kapelou. Mám to ráda. Takový výstup z komfortní zóny. Ale buskování všeobecně je náročné, takže když cestuju, tak jen s baťůžkem, maximálně s ukulele. Baví nás přechody hor, třeba na jaře 2022 jsme šli přechod Mallorky GR 221, což je označení dálkových tras. Je to pohoda, člověk jen jde a má čas přemýšlet. Dá se říct, že je to závislost. Kdo začne chodit, chce chodit pořád.

Navštívila jsem Gruzii, Izrael, Island, Skotsko, Korsiku, Itálii, Španělsko, Švýcarsko, Rakousko, Německo, Polsko, Ukrajinu, Litvu, Maďarsko, Řecko, Japonsko, miluju české a slovenské hory, a teď máme v plánu Černou Horu a Albánii. Cestování je i velkou inspirací pro písničky. O tom, co prožijeme, partner napíše text a já hudbu. To mě baví. Je to náš deníček a vždy to má emoci, protože jako život, tak i ty cesty přinášejí vzestupy a pády. No a právě z přechodu Mallorky vznikl aktuální singl Port de Soller, který měl v červnu premiéru.

Připadá mi, že vás hodně baví 60. léta…

Jojo, během dospívání jsem ujížděla na hippies, Janis Joplin, Jimi Hendrix, Beatles. Tato éra pro mě byla fascinující. Na oko to sice vypadalo snově, peace, love, not war, ale taky to mělo svá úskalí, byl to zase extrém, který nedokázali ukočírovat, a proto skončili, jak skončili. Pořád mě to ovlivňuje, ale s nohama na zemi. Myslím, že v životě je důležitý balanc.