Článek
Jak k vám přicházely písně?
Postupně a pomalu. Mám teorii, dost možná nijak objevnou, že když chce člověk něco tvořit, musí se k tomu trochu pronudit. Musí se třeba několik hodin slepě pokoušet, aby se pak na to vybodl, šel se projít ven a tam se to třeba najednou objevilo. Nebo mít možnost nechat odplouvat od sebe všední život, starosti o děti a problémy typu, co budu dneska péct, co budu zítra péct a co budu péct pozítří. Na to je ideální dlouhá cesta vlakem nebo dlouhá procházka, výlet, na který se ale musím vydat sama. A to při starostech o tři děti a manžela nešlo.
Ale abych k sobě byla upřímná, musím dodat, že mě to všecko nesmírně bavilo. Myslím, že jsem se toho starání a pečování o ostatní a submisivity musela absolutně přežrat a následně to radikálně změnit, abych se vůbec dokázala uzdravit a začít se chovat jako normální sebevědomý člověk. A třeba konečně i natočit další desku.
Vaše album otvírá lidovka Bože můj a uzavírá skladba Kameny ze dna. Obě písně spolu komunikují, obě připomínají modlitby. Je pro vás hudba i spirituální záležitostí?
Je milé, že jste si toho všimnul. Vzniklo to náhodou, ne jako zamýšlený koncept. Tohle pořadí navrhnul až Ondřej Ježek, u kterého jsem nahrávala a jenž album produkoval. Jsem ráda, že se to takhle pospojovalo. Ona vlastně spousta věcí, konceptuálních vyloženě umělecky, ale i osobních, do sebe zapadla, tedy stala se konceptem, až v průběhu vzniku alba. Zdá se mi to až neuvěřitelné a velice silné. Teď si jen ten pocit udržet.
Na albu jste zhudebnila dvě balady Karla Jaromíra Erbena. Proč ho máte ráda?
Je nesmírně obrazivý, slovně pestrý, verše má tak intenzivně zhuštěné, to se rojí jeden obraz a pocit za druhým. Erben je mistr toho, jak dramatický příběh, který by vydal na román, zdrcnout do veršů na pár stránek. Trhá srdcem, je živelný.
Neuvažujete i o zhudebňování současných básníků a básnířek?
Současné básníky a básnířky bych určitě zhudebňovala ráda, docela i cíleně se současnou poezii snažím sledovat. Z posledních let mě zaujal třeba Petr Čermáček a jeho sbírka Zimní srst. Chce to skočit do hluboké vody a chvilku si v tom plavat a zkoušet. Ale já na to bohužel zatím nemám čas.
Vaše nové písničky jako by se rodily rovnou z přírodnin, z krajiny, jako by ani neexistovala lidská civilizace. Jaký máte vztah k městům?
Města jsou fajn, ale musím mít možnost před nimi utéct. Ať do ulity přírody, nebo hnízda domu. Měla jsem a mám to štěstí, že jsem v Hrádku i ve Varnsdorfu žila v domech, mlýnech, které stály na místech docela odříznutých od města. Jsou ostrovy, světem pro sebe.
V hrádecké knihovně spolupořádáte skvělé kulturní pořady. Jak to vypadá se živou kulturou v místech, která jsou při pohledu z Prahy periferií?
Trochu se bojím to hodnotit. Zatím to je nevyzpytatelné. Hodně záleží na komunitě, kterou si vypěstujete. A otázkou je, jestli i zrovna na té naší periferii je potenciál, aby taková pevná komunita mohla růst a vyrůst. Třeba jsme už teď na maximu.
Ještě se vrátím k té napojenosti na přírodu. Zažíváte někdy něco jako environmentální žal, jak se dnes rádo říká?
Cítím, že to je průšvih. Ne, že bych byla radikálně environmentálně vyladěná, snažím se běžně třídit odpad, neplýtvat jídlem, zbytečně neutrácet za oblečení, kosmetiku a šperky, snažím se trvale udržitelně i chovat ke svému okolí. Ale holt jsem živel, občas studánka čirá, ale občas blesková povodeň. Sbírám bylinky, peču kváskový chléb, zavařuju, pletu, šiju. Já se fakt snažím.
Nejsem ten rebel, hlas lidu, který to říká srozumitelně, jasně a skvěle třeba jako Kuba Čermák alias písničkář Cermaque. Ale věřím, že to tak nějak mám schované v poezii a obraznosti svých písní a ve svém přirozeném chování. Strašně to spolu souvisí. Člověk to musí žít, což je strašné klišé, ale je to tak. Ale povodeň i občasný požár jsou pro přírodu mana nebeská, smilování.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Kameny ze dna - Jana Vébrová, Kykyrý - Jana Vébrová