Zpěvačka Jana Koubková: Projel mnou proud, proto jsem tak nabitá

Někdy v letech 1975 nebo 1976 jsem spolupracovala s Jazz Half Sextetem, který založil Viktor Kotrubenko. Byl to jeho nápad. V té době poslouchal, stejně jako já, různé vokální skupiny a chtěl pro mě vymyslet šestihlasou kompozici. Napadl ho Bugatti step.

Když mi to řekl, zašla jsem do knihovny a našla si všechny možné publikace a vozech Bugatti, které Ježka k napsání skladby inspirovaly. Nejsem řidič, ale chtěla jsem vědět, jak se to auto startuje a jak funguje. Na základě toho jsem si vymyslela text, který Viktor rozepsal do šestihlasu a natočili jsme to amatérsky v bytě s nadějí, že to časem nahrajeme i v profesionálním studiu a mohlo by se to i vysílat. Já tenkrát měla mladší a vyšší hlas než dnes,

takže jsem skutečně všech šest poloh vyzpívala.

Nepodařilo. V polovině sedmdesátých let muselo všechno procházet schvalovacími komisemi, a u ní to neprošlo. Řekli nám, že přece nemůžeme prznit Ježkovo dílo textem. Mrzelo nás to, ale nedalo se nic dělat. Od té doby od nás tu skladbu nikdy nikdo neslyšel.

Čekala čtyřiačtyřicet let. V lednu letošního roku jsem doma něco hledala a narazila při tom na ten starý text. Přečetla jsem si ho, pochválila se za něj a rozhodla se, že šestihlas už nebudu zpívat, nýbrž rapovat, tedy rytmizovat. Se svou kapelou jsem v červenci nahrála novou verzi.

Potom mě napadlo, že by k ní byl hezký animovaný klip. Oslovila jsem výtvarníka Luďka Bártu, který se mnou už dělal můj první animovaný klip k písni A tak si jdu a o autech Bugatti také něco ví. Neshodli jsme se jen na barvě vozu. Já chtěla červený, ale on mi řekl, že bugatky byly vždycky modré. Klip však vznikl a já z něho mám radost.

Asi ano. Jsem už taková a nemůžu za to. Mám pravidelné čtvrteční pořady na stanici Vltava. Jmenují se Jazzové dopoledne a začínají v jedenáct hodin. Vím, že je to doba, kdy by normální člověk jazz neposlouchal. Já se tím však bavím a posluchači též.

Skladby pečlivě vybírám a v mé režii je i průvodní slovo. Většinou ho rapuju nebo dávám do veršů. Vznikají krátké legrácky, které korespondují s mým vztahem k hudbě. Bavím se tím a lidé snad také.

V mládí mě uchvátila Ella Fitzgerald. Když jsem poprvé slyšela, jak zpívá na slabiky, čemuž se říká scat, bylo to něco úžasného. Doprovázel ji bigband Duka Ellingtona a já měla z té nahrávky pocit, že se tam musí mít všichni rádi, a ještě si užívají legraci. Tolik pozitivní energie, hravosti a radosti se přeneslo i na mě a jazzu v jejich podání jsem totálně propadla.

Doteď mám doma vinylové desky, jejichž některé části jsou do slova prošoupané, protože jsem si je neustále přehrávala a napodobovala scat Elly Fitzgerald, zvláště ve skladbě Bennyho Goodmana Airmail Special, protože ta je jen na scatové slabiky bez textu. Tenkrát nebyl internet, člověk si musel nahrávky různě shánět a půjčovat desky.

Je to můj jazyk, takže to tak těžké není. Je ale fakt, že zatímco čeština se při řeči odehrává především v přední části úst, angličtina v zadní. Mé scatové slabiky se trochu liší od těch od

Elly Fitzgerald. Jsou holt podle mé pusy. Ale zásadní věcí je rytmické cítění. Pokud ho v sobě nemáte, žádné slabiky vám nepomohou.

Kdepak, já chtěla být novinářka. Neudělala jsem ale zkoušky na fakultu žurnalistiky, což je z dnešního pohledu dobře, neboť bych před revolucí musela psát koniny, které chtěl režim.

Zkusila jsem potom konzervatoř, ale můj hlas nebyl zajímavý, takže jsem také neuspěla. Odešla jsem tedy do výroby a vyučila se elektronavíječkou. Mám na to tovaryšskou knížku. Pracovala jsem v ČKD Praha v Chrudimské ulici a navíjela cívky do pantografů, tramvají a letovala a zapojovala vinutí.

To víte, že bylo. Pracovala jsem se zkoušečkou, která byla napojená na 220 voltů. V jednu chvíli jsem nějak neudržela pozornost a prsty mi sklouzly na holé dráty. Strašně jsem zařvala, protože mi tělem projelo těch dvě stě dvacet voltů. Naštěstí kolegyně vedle mě neztratila hlavu a vytáhla zkoušečku ze zásuvky. Od té doby jsem asi tak nabitá.

Ano. Odpoledne jsem ze sebe shodila montérky a večer šla do studia. Hodně jsem spolupracovala se známými vokálními skupinami, ať už s Linhovci, Pánkovci, Inkognito kvartetem nebo C Vocalem. Doprovázeli jsme tehdejší špičky, Karla Gotta, Waldemara Matušku a další. Dodnes ty nahrávky slýchám z rádia. Třeba v původní verzi Matuškovy písně Jó, třešně zrály zpívám první hlas, který tak určuje barvu celé vokální skupiny. V písni Takový schody do nebe jsem slyšet ve vokálních partech také velmi jasně.

Získala jsem nejen spoustu zkušeností v mnoha hudebních žánrech, ale jako členka různých tanečních kapel jsem projezdila kus světa. Zpívala jsem coververze slavných písniček.

Teprve když jsem slyšela Ellu Fitzgerald a byla i na jejím koncertě v pražské Lucerně, propadla jsem jazzové hudbě. A v tu ránu jsem přestala mít peníze, protože, jak říkával Luděk Hulan, jazz je řehole. Prostě ho děláte, protože ho milujete, prachy neprachy.

Byla jsem šťastná, když mě Luděk v roce 1975 vzal do svého Jazz Sanatoria, v němž byli skvělí muzikanti. Byla to tenkrát jedna z nejlepších jazzových kapel v Československu. Nikdo mě neznal a já žila většinou o čaji a tatrankách. Ale byla jsem na výsost šťastná.

Svým způsobem ano, bydlet nad jazzovým klubem je sen každého jazzmana. Po revoluci získal dům od OPBH (Obvodní podnik bytového hospodářství, pozn. aut.) bývalý komunista, který měl takříkajíc v pořádku papíry. Vyhodil pana Peterku, jenž tam provozoval vyhlášenou vinárnu U Vrtbovské zahrady, do které chodila řada herců a muzikantů, a pronajal prostory jiné firmě. Ta zkrachovala, a tak přišel Američan Glen a založil klub U Malého Glena. Vymyslel to dobře, nahoře byla americká restaurace, dole jazz klub. Chodila tam spousta lidí.

Jenže pak si k sobě vzal chlapíka, který mě neměl rád, a já už si v klubu, nad nímž jsem bydlela, nezazpívala. Do toho mě začal majitel domu vyhazovat z bytu. Tvrdil mi, že z tam udělá hotel a já se musím vystěhovat, pokud mu nedám za byt nekřesťanské peníze.

Cítila jsem to jako velkou nespravedlnost. Karmelitská ulice, ve které dům je, byla tehdy rozkopaná, a tak jsem si kolikrát lehla mezi dlaždice a snažila se pochopit, jak je něco takového možné. Myslím, že bych skončila na ulici, kdyby se mě spolupracovníkům majitele domu nezželelo a nepomohli mi najít byt k pronájmu jinde v Praze.

Po složitější směně jsem se dostala na Vinohrady, kde žiju už dvacet let a je mi tam dobře.

Jde mi na sedmasedmdesátý rok. Sice žiju sama, ale mám štěstí, že si k sobě umím vybrat nejen skvělé muzikanty, ale i, jak já říkám, skvělé člověky. Po té sedmdesátce se tělo ozývá s různými neduhy a není divu. Páteř, cévy, sem tam nějaký úraz po pádu, a loni arytmie srdce. Kde by mě, starého rytmika, napadlo, že něco takového se mi může stát?

A zrovna tak mě nenapadlo, že letos na podzim zažiju rakovinu prsu. Prs je pryč, jsem jednoprsá, a cítím se skvěle. Jsem plná energie. U nás jsou fakt skvělí lékaři a já jim strašně držím palce, aby ten covidový tlak vydrželi ve zdraví.

A já? Já se hrozně moc těším, až se bude moct naplno zpívat, hrát a koncertovat, protože radostí z hudby ku zdraví duše. To je heslo Luďka Hulana a mé také.