Článek
Jaká byla cesta od projektu Marešová Yasinski Vašíček ke kapele Razam?
V roce 2016 jsme vydali album Kéž bouře by přišla. Potom jsme pracovali průběžně dál a během času k našemu triu přibyl ruský violista Ilia Chernoklinov, což je od dětství kamarád mého dlouholetého běloruského spoluhráče, akordeonisty Aliaksanda Yasinského, který díky němu přijel do Prahy. Později se přidal ještě bubeník Radek Doležal, kterého jsem poznala v Precedens. Nechtěli jsme si říkat pěti jmény, a tak jsme vymysleli název Razam. Bělorusky to znamená dohromady.
Má ten název nějaký politický rozměr?
Nemá. Jestli narážíte na situaci v Bělorusku, měli jsme název ještě dřív, než tam došlo k posledním prezidentským volbám. Přišel přirozeně. Tvoříme společně, dohromady, tedy razam.
V kapele máte muzikanty z Běloruska i Ruska. Bavíte se o tom, jak je to v jejich zemích?
Jen velmi okrajově. Nejsme typy lidí, kteří by zabředávali do politických diskusí a hovorů, a už vůbec nestojíme bezvýhradně na něčí straně. Naše životní filozofie jsou nicméně velmi podobné. Rozumíme si jak v muzice, tak v životních postojích. Jsme hodně otevření a snažíme se k lidem a k situacím přistupovat bez předsudků.
Bereme se vzájemně jako lidské bytosti, ne jako zástupci jednotlivých zemí. To nám totiž obecně vadí, třeba u nás je to dost běžné. Jakmile se něco stane předmětem mezinárodních politických záležitostí, spousta lidí jednoduše odsoudí kompletně celý zainteresovaný národ, bez milosti. Já osobně si raději držím odstup a snažím se v takových případech nepodléhat emocím.
Samozřejmě se občas Saši i Ilii zeptáme, jak to v jejich zemích vypadá. Saša má informace z první ruky, má v Bělorusku rodinu, kamarády, a je s nimi v kontaktu. Naposledy nám říkal, že básnířka Valjarina Kustava, která nám na nové album napsala krásný text, byla nucená překročit ilegálně hranici i se svou dvouletou dcerou. Teď je v bezpečí jinde a v Bělorusku po ní jdou. Takové věci se nás samozřejmě lidsky dotýkají.
Ilia o politice nehovoří vůbec. Naprosto se od ní distancuje. Mnohem více všichni společně řešíme život a hudbu. Politika pro nás není téma.
Jaká je vaše životní filozofie?
Budu mluvit především za sebe. Cítím v kapele velkou otevřenost, inspirují mě nadhled a lehkost, s nimiž kluci přistupují k životu i hraní, a zároveň také jejich živelnost a pravdivost. Z východních duší, jestli to tak mohu říct, cítím obecně ohromnou pevnost, sebevědomí a vnitřní sílu.
Osobně vnímám jistý rozdíl mezi ruským a běloruským duchem. Obě tyto životní esence mi přijdou nesmírně ryzí, silné a hluboké. Rusko je tvrdší a syrovější. Bělorusko v sobě skrývá více něhy a milost. Rozhodně ani u jednoho z hudebníků Razam nepostrádám vášeň, se kterou přistupují k hudbě.
Jste talentovaná zpěvačka, nicméně u nás trochu nedoceněná. Musela jste se s touto skutečností složitě vyrovnávat?
Když budu upřímná, nějaký čas mi trvalo, než jsem se s tím, o čem mluvíte, smířila. Neumím však dělat kompromisy, což je okolnost, která vzestup hudebníků často ztěžuje.
Jsem introvert a nikdy jsem nebyla takzvaný loktař, nikdy jsem se neuměla zištně drát za svým cílem. Ale je pravda, že jsem nějakou dobu měla výčitky z toho, že právě tohle neumím, a považovala jsem to za svou chybu. Možná i proto, že mi okolí dávalo najevo, že na to jdu špatně, a já tomu chvíli věřila. Ale to už je hodně let nazpátek.
Skupina Razam
Zkoušela jste se vůbec někdy více drát?
Ano, ale vždy jsem narážela na své vnitřní pocity a na své morální nastavení. Zkusila jsem udělat tvůrčí i interpretační kompromisy, ale dospěla jsem k tomu, že nechci zrazovat to, co dělám, na úkor nějaké vyšší popularity. Zjistila jsem, že to není má cesta. Postupem času jsem porozuměla tomu, že je to takhle v naprostém pořádku, a to, že hrajeme pro minoritní část českého publika, je v pořádku též. Právě tato skupina lidí nám totiž dává úžasnou zpětnou vazbu o tom, že chápe, co svou hudbou sdělujeme. Tihle lidé ji vnímají jako výživu pro svou duši, a to je nejkrásnější ocenění, jaké k nám může přicházet.
Pomohl mi v tom i směr mého duchovního uvažování. Vím, že podstatnější je smysl toho, co děláme, než naplněné ambice.
Jaké je vaše duchovní uvažování?
Vyznávám harmonii. Jsem přesvědčena, že nejpodstatnější místo, ze kterého si tvoříme svůj svět, je náš střed a také náš kořen. Jakýkoli výklon na nějakou stranu nám vytváří disproporci. Je tedy důležité udržet se ve svém středu, nicméně je dobré a nutné orientovat se v tom, co je napravo, nalevo, nahoře i dole. Rozumět svým emocím a myšlenkám. To je pro mě podstatné. A mít u toho srdce.
Ostatně i v našich textech je patrné spojování polarit, ať už mužské a ženské, černé a bílé nebo třeba duchovna a hmoty. Myslím si, že to je součást životní filozofie všech členů Razam. Rozumíme si, nic nevymýšlíme. Všechno, co děláme, je důsledek našeho společného přirozeného tvoření.
Album Harpyje u pramene má základ ve slovanské kultuře. To také přišlo přirozeně?
Naprosto. Kytarista Michael Vašíček je z Moravy, Radek Doležal a já jsme z Čech, Saša je z Běloruska a Ilia z Ruska, takže to z nás zkrátka jde. Uvědomujeme si to a máme k tomu pokoru. Cítím jako dar, že patříme do této části planety.
Víte, u Čechů velmi vnímám určité vystředění, tedy to, o čem jsem mluvila v souvislosti s naším duchovním uvažováním. Nejsem příznivcem zjednodušování v tom smyslu, že my Češi jsme pivaři, kteří se vždy potřebují přiklonit k nějakému cizímu názoru. Opticky to tak může vypadat, možná to tak dokonce zčásti je, protože mnoho lidí ztrácí pokoru, nepřijímá své kořeny, a tím ztrácí své sebevědomí. Osobně ale v jakémsi spodním proudu cítím sílu a jedinečnost našeho národa.
Co v něm nacházíte?
Slovanskou sílu, moudrost, jemnost i zdravé sebevědomí. Škoda, že si toho většina lidí zatím nevšímá a moc to nevnímá. Ale třeba k tomu jednou společně dospějeme.
Jaký je duch slovanství?
Český psycholog Pjér La Šé’z na jedné ze svých přednášek řekl, že slovo Slovan údajně znamená stav ducha. Mě se to hluboce dotklo. Není to možná moc dobře uchopitelné, ale já tomu rozumím tak, že nastavení naší společnosti je něčím jedinečné a vzácné. A líbí se mi to.
Přitom vaše tvorba není inspirována jen slovanským folklorem, ale i jinými žánry.
Pro mě je největší dar, že jsme se potkali v partě lidí, která je ochotná udělat naprosto upřímně a ryze to, co cítí. Že se nám hudební svět spojuje dohromady a fungujeme jako jeden organismus, je už nadstavba.
Kluci mají jako hudebníci obrovský přesah do nejrůznějších žánrů, takže se to v naší tvorbě samozřejmě projevuje, ale slovanské kořeny jsou v naší hudbě už od chvíle, kdy jsem se před lety potkala se Sašou Yasinským a začali jsme tvořit a hrát jako duo. Jsme pořád na jedné cestě, která pokračuje. Dovedla nás až ke kapele Razam.
Může se vám hodit na Zboží.cz: