Článek
Šedesát písní je na kompilaci Evergreeny (60 let na scéně), která nese zčásti nevydané popové, rockové, diskotékové, jazzové, swingové, muzikálové, lidové i filmové nahrávky plus rarity. K výročí vyšly i dvojvinyl Best of The Best, vánoční album a kolekce Dlouhá noc (Dance Hits Collection) produced by Mark Voss, která přináší taneční úpravy některých jejích hitů.
Šedesát let na scéně letos slavíte na koncertech. Jaké jsou?
Jsou slavnostní, výjimečné i skvěle navštěvované. U nás i na Slovensku máme plno, což mě těší. Měla jsem z toho trochu obavy, protože v plánu bylo nějakých třicet vystoupení. Začali jsme na začátku letošního roku, měli jsme pár pauz, ale těch povinností je tolik… a mám na mysli třeba televizní natáčení nebo mediální setkání, že na některá vystoupení musím létat letadlem, abych je stihla.
Nosí vám fanoušci na pódium dárky?
To víte, že ano. Vědí, že miluju orchideje, a tak jich dostávám spoustu. Všechny je mám doma. Když pojedete kolem mého domu v Řitce, z ulice uvidíte všechny květiny z koncertů v zimní zahradě. Dostávám i plyšáky, bonboniéry, čokolády nebo třeba láhve dobrého vína.
Helena Vondráčková: Jsem normální ženská, která umí vzít za práci
Která vaše písnička je mezi lidmi nejoblíbenější?
Kdybych to měla brát podle intenzity potlesku na koncertech, na prvním místě budou Dvě malá křídla tu nejsou. Za nimi asi následují mé skladby ze šedesátých a sedmdesátých let, které na koncertech zpívám v jedné ze dvou písničkových směsí.
Musím říct, že jsem i po těch letech překvapená, s jakou radostí diváci ty staré písně přijímají. Na mysli mám třeba Pátou, Přejdi Jordán, Chytila jsem na pasece motýlka a další. Lidé zpívají se mnou a jsou nadšení. A milují i písně, které jsou na mých vystoupeních zařazené na konci, ať už jde o Sladké mámení, A ty se ptáš co já, nebo Dlouhou noc.
Objevili jste nějakou, která si po mnoha letech řekla o pozornost?
Ano, i takovou jsme našli. Před mnoha lety byla hitem, ale postupem času vešla tak trochu do zapomnění. Jmenuje se Neviděls tu stát můj Rolls-Royce? a je to jedna z mála písní, které pro mě v roce 1979 napsal Ladislav Štaidl.
Pro koncerty jsme k ní natočili záběry, na nichž jsem v blízkosti různých dopravních prostředků, které by pro člověka v určitých obdobích mohly být klidně Rolls Roycem. Začínají kočárkem a končí záběrem na Rolls-Royce, který vlastní Leoš Mareš.
Lidé při tom naprosto šílí a písnička se jim prokazatelně líbí. Je taková nenápadná, ale má v sobě zvláštní náboj.
Do konce osmdesátých let jste měla v repertoáru řadu coververzí, tedy písní od zahraničních autorů s českými texty. Vybírala jste si je sama?
Když jsem v polovině šedesátých let přišla do Prahy, byla jsem ráda, že mi někdo poradil. Mým největším rádcem tenkrát byl dirigent Orchestru Československého rozhlasu Josef Vobruba. Měl obrovský cit pro výběr písniček ze světového repertoáru a vybíral je zpěvákům skoro na míru.
Vzpomínám si, jak za mnou jednou přišel a řekl mi, že pro mě má výbornou píseň. Dodal, ať s ním jdu do auta, že mi ji přehraje. Tam mi pustil I Only Want To Be With You, kterou jsem pak zpívala s českým textem pod názvem Chytila jsem na pasece motýlka. Hned jak jsem ji slyšela, byla jsem nadšená.
Jak se do vašeho repertoáru dostala skladba Dvě malá křídla tu nejsou, tedy Killing Me Softly, kterou proslavili američtí The Fugees?
S ní to bylo trochu jiné. Původně ji nazpívala Vlaďka Prachařová, ale Pepík Vobruba nebyl stoprocentně přesvědčený, že je pro ni. Přišel za mnou, řekl mi, jaká je situace, mluvil o svých pochybnostech i s Vlaďkou a nabídl mi, abych tu písničku nazpívala já.
Byla to velká výzva, protože je to skladba těžká a český text Zdeňka Borovce není moc optimistický. Nakonec jsem ji nahrála a on z toho byl nadšený. Zůstala v mém repertoáru.
Až do osmdesátých let se u nás porušovala autorská práva. Čeští zpěváci obvykle neměli od jejich držitelů povolení k tomu, aby s písněmi nakládali v našem jazyce. Setkala jste se na cestách v zahraničí s tím, že vám to někdo vyčetl?
Máte pravdu, autorská práva se tu od šedesátých do osmdesátých let porušovala, ale já s tím ve světě nikdy konfrontována nebyla. Musím však říct, že určitá snaha dodržet pravidla užívání autorských práv tu byla.
Ve vydavatelství Supraphon mnohé písničky v tomto ohledu s majiteli autorských práv řešili.
Potkala jste ve své kariéře zpěvačku, která byla podle vás mimořádně talentovaná, ale nakonec se na hudební scéně příliš neprosadila?
Taková podle mě byla Marcela Holanová. Měla hlas s obrovským rozsahem i nádhernou barvou, ale přesto nedosáhla ocenění a pozornosti, jakých by si zasloužila.
Prožila jste za těch šedesát let na scéně období, kdy jste chtěla od zpívání odejít?
To asi ne, ale mrzelo mě, co se u nás dělo v době po sametové revoluci. Spousta novinářů se začala trefovat do lidí, kteří byli předtím úspěšní. V mém případě to šlo až k osobním osočením a útokům. Prý za to, že jsem byla úspěšná, vděčím minulému režimu.
Byl to moment, na který nikdy nezapomenu, protože byl nepravdivý. Ohradila jsem se proti tomu, protože nikdy nic takového nebylo. Vždycky jsem pracovala tak, abych byla jako zpěvačka co nejlepší. Nikdy jsem nevyužívala žádné protekce.
Můj otec mi na začátku mé kariéry řekl, že se setkám s mnoha politiky a vlivnými lidmi, ale abych se přesto vždycky držela zpátky a netěžila z toho. Dělala jsem to tak celý život, a dělám to pořád.
Asi deset let po revoluci přišel váš velký návrat. Co se tenkrát stalo?
Nebyl to přímo návrat, protože jsem ze scény nikdy neodešla. V roce 2000 ale vyšla deska Vodopád, na které byla písnička Dlouhá noc a ta oslovila spoustu hudebních fanoušků, starších i mladších.
Podle mě to všechno způsobil čas. Myslím si, že publikum se ke mně neotočilo zády ani poté, co si přečetlo články, o nichž jsem před chvílí hovořila. Objektivně ale bylo pro nás, zpěváky z dřívějších let, v té době nějaký čas méně koncertů. Lidé chtěli poznávat i jinou muziku.
Co jste v té době dělala?
Pracovala, jako předtím i jako potom. Kývla jsem na nabídku aranžéra Vladimíra Popelky, který za mnou v roce 1992 přišel; řekl mi, že stejně všichni podnikají a nepíšou nové skladby a abychom spolu natočili muzikálovou desku.
Pracovali jsme na ní rok, natáčeli jsme ji ve studiu Československého rozhlasu a vzniklo úspěšné The Broadway Album, za které jsem při vystoupení v pražském Divadle na Vinohradech získala platinovou desku.
Potom přišel comeback skupiny Golden Kids, muzikál Les Misérables, v roce 1998 vyšlo mé album Nevzdám se hvězdám, které produkoval a částečně se na něm autorsky podílel Vašo Patejdl, následovala deska Vodopád a já začala zase vesele koncertovat.
A v letech 2000 a 2005 jsem vystupovala v newyorské Carnegie Hall, což je místo, o kterém se mnoha umělcům jenom zdá.
Vaše tuzemské koncerty jsou většinou vyprodané. Je to tak?
Ano, obvykle je sál zaplněný. Těší mě, že byl vyprodaný můj Vánoční koncert v pražské Lucerně 22. prosince, byl velký zájem o vystoupení 28. listopadu v Bratislavě a dobře se prodávají i vstupenky na koncert v O2 areně v Praze 4. února.
Pražská Galerie Tančící dům hostí do 23. února příštího roku výstavu Helena – 60 let na scéně, která vás představuje nejen v písních. Co na ní lze vidět?
Nabízí na tři sta exponátů, které tvoří více než sto originálních kostýmů, fotografie z mého osobního archivu, zlaté a diamantové desky, alba na LP, kazetách i cédéčkách, plakáty, ceny Český slavík, raritní dárky od fanoušků, osobní věci i vzácné vzpomínky.
Jsou na ní mimo jiné i mé první šaty, které spatřila veřejnost. Bylo to v době, kdy jsem chodila do tanečních. Šila mi je maminka a já v nich získala první cenu soutěže Hledáme nové zpěváky v roce 1964.