Zpěvačka Hana Zagorová: Autory svých písní neovlivňuji

Album je stylovým mixem popu a šansonu a nechává vyniknout zpěvaččině interpretační osobitosti. Jeho krédem je nacházení optimismu v překonávání nástrah, které přináší život.

Je báječná. Myslím si, že roste nová galerie autorů, kteří – a nerada bych, aby to znělo pateticky – mají co říct a mají jasné výpovědi. Jsem jimi nadšená. Musím ale současně říct, že mě absence starších autorů mrzí. Byla jsem zvyklá na spolupráci s nimi, ale oni teď píšou méně, než bych si představovala, anebo pro mě nemají písně, které by mi nabídli.

Nesouhlasím, a ráda vám to vyvrátím. Řekla bych, že jste dal dohromady dvě věci, které k sobě vlastně až tak nepatří. Napsat hit na první poslech je sice dobré, ale jakmile se ten první poslech víckrát neopakuje, hit nevznikne. V minulých letech rádia nové písničky hrála, a umožňovala tak, aby z nich hity byly.

Myslím si, že například Marek Ztracený, jenž mi složil na desku dvě písně, umí napsat hit. U některých jeho skladeb je už po prvních posleších jasné, že mají našlápnuto na to, být šlágry. Musí se ale vysílat, musí být v éteru. Myslím si, že to v tomto ohledu bylo dříve jednodušší. V současné době totiž rádia písně do svých rotací velmi pečlivě a opatrně vybírají.

Na jednu stranu je to pravda, ale když to porovnám se svými vrstevníky, řekla bych, že na tom zase nejsem tak špatně. V rádiích se hodně hrály například Adieu z alba Zloděj duší z roku 2007, Je naprosto nezbytné z roku 2003 od Jirky Březíka nebo Muziko, hraj z roku 2016 od Radůzy. Všechny hraju na koncertech a ohlas na ně je báječný.

O obsahu jsme s Markem nemluvili. Dostala jsem ji tak, jak je na desce. S jejím obsahem ale souhlasím, protože si myslím, že je zbytečné bojovat s věcmi, které nemůžete ovlivnit. Přibývající léta jimi jsou. Přicházejí, a vy si je buď připustíte, anebo ne. Všichni se přece snažíme, abychom vypadali dobře a abychom byli v dobré kondici. Jestli máte z přibývajících let strach, vaši vizáž to neovlivní.

Je to velice důležité. Vůbec si neumím představit, že si někdy sednu, budu si prohlížet staré fotografie a vzpomínat na staré časy. Nedokázala bych to. Když po sametové revoluci nebyla má generace zpěváků tolik prezentována v médiích či na koncertech, přemýšlela jsem o tom, jestli se nezačnu více věnovat psaní textů a hudebních scénářů. Nenapadlo mě ale, že bych vzpomínala na to, jaké to bylo nebo nebylo před lety krásné.

Nejsem moc velký psavec. Písničku U Turn/Lili od Oliviera Coursiera a Simona Bareta jsem poslouchala letos v létě a líbila se mi. Byl to tak silný impulz, že mě napadlo, že bych si k ní mohla napsat text. Takhle to ke mně přichází. Nikdy mě nenapadlo, že bych si mohla napsat texty pro většinu písniček na albu. Tu ctižádost nemám.

Kdo z nás básně nepsal. Znamenají pro mě velkou svobodu, protože mi dávají možnost psát úplně o všem. Když píšu písňové texty, musím se logicky podřizovat hudbě. Už jenom proto, že je píšu většinou na hudbu, která je hotová. Patřím ale k těm, kteří, jakmile něco vytvoří, chtějí, aby to bylo co nejdříve vydané. Mám ráda, když se věci plynule posunují, nepíšu tedy takříkajíc do šuplíku.

V roce 2006 vyšly mé básně knižně, sbírka se jmenuje Milostně. Tím se kapitola mého básnění uzavřela. Od té doby jsem žádnou básničku nenapsala. A nechybí mi to. Nemyslím si ale, že je to trvalý stav, mám pocit, že ještě někdy nějaké básně napíšu. Přitom si ale ani nemyslím, že jsem básník.

Xindla X oslovil Michal Máka z vydavatelství Supraphon, u kterého mé album vyšlo. Zeptal se ho, jestli by mi nechtěl napsat nějakou písničku, on odpověděl, že by byl moc rád, a pak mi poslal Pravdu z vína. Velmi mě překvapila nejenom kvalitou textu, ale i žánrem. Nejdřív se mi zdálo, že se trochu vymyká dalším písním, které na albu jsou. Dan Hádl jí ale připravil takové aranže, že mezi ostatní krásně zapadla.

Každá písnička přicházela odjinud, na desce je zastoupeno několik autorů. Jsem ráda, že se propojily v celek, ze kterého podle mě žádná nevyčnívá, a přitom vtiskly albu celkovou hudební svobodu.

Nevyčnívá. A ani by se mi to nelíbilo. Jako interpreta, který písničky nazpíval, by mě to vyrušovalo. Pokud by to měl být záměr, pak ano. Ale já chtěla, aby album bylo jednotné.

Jsou, ale určitě ne jenom proto, že jsme ženy. Anděl strážný byla první písnička, kterou jsem na nové album dostala. Byla jsem jí nadšená, protože je překrásná. Nejenom v případě Radůzy, ale i dalších autorů mě pak napadlo, proč si jako interpreti ty písničky nezpívají sami. Poslali mi je na demosnímcích, na nichž je nazpívali. Podle mě byly jejich verze výborné. Také mě napadlo, že by bylo dobré v tomto případě vydat album demosnímků. Bylo by to posluchačsky vděčné a zajímavé. Mimochodem, ještě se mi nestalo, aby mezi autory mých písniček na jednu desku bylo tolik zpěváků.

Ne, to bych si netroufla. Myslím si, že když je interpretovi nabídnuta písnička, měl by ctít záměr autora. Na druhou stranu mám zásadu, že když už od někoho dostanu písničku, je má. Už se o ní s autorem neradím.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: