Zpěvačka Emilíana Torriniová: Hudba dostala Island na mapu světa

Táta byl Ital, takže měl tu kuchyni v krvi. Do hudby jsem se zamilovala už jako malá holka. Milovala jsem zpívání ve sboru. Na Islandu je silnou součástí naší kultury, a právě ve sborech jsem objevila, že i pro mě je to radost.

Později jsem byla hudbou naprosto posedlá. Dlouho jsem ani nevěděla, že existuje něco jako obchody s deskami. Tam, kde jsme bydleli, žádný nebyl. Takže když jsem jeden objevila, byla jsem jako v nebi.

Bývalo to hodně snadné. Opravdu v podstatě stačilo dojít do rádia a přinést tam svou kazetu. Člověk měl skoro jistotu, že z ní něco budou hrát. Rádia tam i dnes opravdu hudbu podporují a dají aspoň malý prostor téměř všemu, co vyjde. A když to za něco stojí, rychle se to rozšíří.

Myslím, že dodnes je daleko lehčí získat pozornost na Islandu než ve větších zemích. Člověk tak také velice rychleji získá sebedůvěru, což je pro začínajícího muzikanta příjemné.

Úžasně. Podle mě nám ale trochu chybí velký podobně skvělý sál, kde by si mohly zahrát všechny kapely. Tohle je velký honosný prostor, do kterého se každý nedostane.

Hudba dostala Island na mapu světa, takže si myslím, že by si zasloužila ještě další místa na hraní.

Milovala jsem to tam, protože to vlastně bylo trochu podobné jako na Islandu. Brighton je malé město, všude jsem chodila pěšky. Často jsem navštěvovala koncerty, všechno je tam snadno dostupné a hodně se tam toho děje. Měla jsem tam pocit svobody.

Důležité pro mě bylo i to, že Brighton je u moře. Vodu musím mít pořád někde poblíž, jinak jsem trochu protivná. To se stalo, když jsem žila pět let v Londýně, to byla velká změna. Proto jsem se přestěhovala do Brightonu, kde jsem byla patnáct let. Teď už jsem ale zase zpátky na Islandu.

Bylo mi tehdy šestnáct a byl to na Islandu obrovský hit. Hráli jsme i šestkrát týdně a někdy dvakrát za den. Filmovou verzi toho muzikálu od Miloše Formana jsem milovala. Bylo to skvělé.

Pro mě to byla jen malá epizoda. Hrála jsem v krátkém filmu, ke kterému dělala hudbu, a tak jsme spolu něco nahráli. Potom ale podepisovala smlouvu se zahraničním vydavatelstvím a já nechtěla být v tak velké kapele. Vyžaduje to totiž hodně kompromisů. Tak jsem brzy odešla, po první desce, a nikdy jsem o tom už moc nepřemýšlela. Ale byla to skvělá zkušenost.

Pán prstenů byl rozhodně největší událost. Ale hned mě napadá píseň Nightfall, jež byla před deseti lety použita ve filmu Muži, ženy a děti režiséra Jasona Reitmana. Napsala jsem ji s Kidem Koalou a mám ji opravdu ráda.

Hned ten den, co jsme je našly. Seděly jsme na zemi a Zoe mi říkala příběhy o své mámě. Hned první dopis, který jsme četly, mě inspiroval k titulní písni alba. Nevěděla jsem, že z toho bude deska, ale že napíšeme písničku, jsem navrhla rovnou.

Myslím, že jsem se na začátku jen zoufale snažila, aby se má kamarádka cítila lépe. V takové situaci to jde těžko. Když jsme pak šly do studia, nechala jsem se těmi dopisy doslova pohltit. Už nebylo o čem přemýšlet.

Když jsme se po čase zase viděly a mluvily o její mámě, pokračovala jsem dál. Ten příběh se sám rozvíjel a najednou jsme věděly, že z toho musí být deska.

Existovalo devět žádostí o ruku od devíti různých mužů a my se tím nechaly unášet. Při čtení dopisů jsme si uvědomily, že byla výjimečnou osobou. Byla múzou. Nemohly jsme to nechat plavat, někoho takového člověk v životě nepotká často.

Mnohé objevila až v dopisech. Znala mnoho příběhů, ale rozhodně ne všechno. Byl to pro ni těžký, ale ozdravný proces. Nakonec to ale nebylo jen osobní, o její mámě, ale stal se z toho umělecký proces.

Umění žít a neomlouvat se za to. Přitom nebýt na té cestě strašným člověkem. Žila v době, kdy byla spousta věcí nepřijatelná, ale ona je stejně dělala. Byla svobodnou matkou a měla obrovské charisma, všichni chtěli být v její přítomnosti. A ona nedělala kompromisy.

Nebyla konformní. Nikdy se nevdala, protože nechtěla. Umět žít naplno jako ona by si jistě přálo mnoho lidí. Poslouchat intuici.