Zpěvačka Berenika Kohoutová: Myslím to smrtelně vážně

Do takové situace se dokážu vžít, protože klip, který jsme k titulní skladbě alba natočili, vlastně takový byl. Dívky mi v něm předváděly různé činnosti, přičemž pointou té písně je, že každá může být holkou roku a že záleží jen na tom, jak si to kdo vyloží.

Pro mě osobně bude holka roku ta, kterou v únoru porodím. Má dcera. Tu anketu u mě vyhraje na celé čáře. Ještě na začátku letošního roku jsem si ale myslela, že holka roku jsem já.

Neřekla bych, že to byl záměr. Texty jsem ale psala já, a tak to nakonec vyplynulo. Všechna témata, která v nich jsou, jsem si na vlastní kůži prožila. Navíc si myslím, že vztahy jsou věčné téma pro každého, ať už s partnery, rodinou nebo přáteli. Deska navíc vznikla v období, které pro mě co do vztahů nebylo nejlepší.

Určitě. Žiju teď v zenové době, takže by byly asi strašně nudné. Mám skvělý vztah a s partnerem čekáme dítě, to je člověk šťastný.

Je dobře, že se o ní mluví. Je pravda, že je to někdy dohnané do extrému, ale myslím si, že má-li se něco změnit, musí to tak být. Ke změnám často dojde až tehdy, když se pořádně bouchne do stolu. Vadí mi autority, které celé to téma shazují a vysmívají se mu.

Pohybuju se v hereckém prostředí a musím říct, že zrovna v něm je otázka rovnoprávnosti prakticky neřešitelná. Vím, že si teď s ohledem na předešlou odpověď trochu protiřečím, ale v divadle neustále někdo s někým koketuje a vztahy mezi lidmi jsou hodně kontaktní. Herci ve svých rolích vztahy hrají, měsíce před premiérou zkoušejí, takže se to dostává i do jejich civilních životů.

Mám-li to tedy shrnout, třeba s hnutím #MeToo souzním, ale kdybych to měla brát podle sebe, jsem velmi tolerantní. Nemám totiž pocit, že by v prostředí, ve kterém se pohybuju, docházelo k nějaké nerovnoprávnosti. Nikdy jsem například neměla dojem, že bych měla udělat něco nestandardního kvůli tomu, abych získala zajímavou roli. Anebo jsem to jen nepochopila, a tím pádem neudělala.

Jsem ráda, že to říkáte. Přitom to nebyl při jejich psaní kalkul, prostě to tak v životě mám. A pokud něco nemám ráda, je to patos. To je věc, kterou nedovedu přijmout v žádné formě. Někdy si dokonce říkám, že jsem cynik.

Protože mě pop baví, a bavil mě vždycky. Mám ráda melodické, rytmické a jednoduché písně. Taková je má posluchačská podstata. Ráda si poslechnu jazz nebo klasiku, ale nejlépe se cítím, když poslouchám popovou písničku. Proto jsem ráda, že jsme s Jirkou Burianem vytvořili skladby, které jsou jasné a snadno zapamatovatelné.

Byla to v hudbě skvělá doba, mám ji ráda. Připouštím ale, že muziku na mou desku psal převážně Jirka Burian. Já jeho nápady jen schvalovala nebo připomínkovala. Evidentně ho osmdesátky také baví, anebo ho baví ve spojitosti se mnou.

Myslím to smrtelně vážně. Odjakživa jsem věděla, že jednou nějakou popovou desku natočím. Dokonce bych si přála, abych na scéně nebyla s nikým srovnávána, a byla sama za sebe.

Studovala jsem klasický zpěv, takže jsem byla vyškolena docela dost. Umím hlasovou techniku, vím, jak se dodržuje hlasová hygiena, ale před vystoupením se nerozezpívávám. Vím, že to není dobře, dokonce jsem se o tom už na vlastní kůži přesvědčila. Když jsem měla někde zpívat jednu dvě písně, nebyl to problém. Když ale došlo na celé koncerty, po jejich skončení mi bylo jasné, že bych rozezpívávání neměla zanedbávat.

Cítila jsem, jak je můj hlas unavený. Jakmile tedy začnu na jaře koncertovat, budu si muset najít někoho, kdo mi s hlasem trochu pomůže a kdo se mnou bude dělat hlasová cvičení.

Dokonce budu muset, protože některé koncerty už jsou domluvené. Budu vystupovat s kapelou, se kterou jsem už nějaké koncerty absolvovala a jsem s ní spokojená.

Může se vám hodit na Zboží.cz: