Zpěvačka Anna Julie Slováčková: Neřeším už, co si o mně kdo myslí

Vůbec ne, ačkoli její poselství, zejména v závěru, vánoční je. Klip jsme chtěli natočit už v létě. Původně jsme v něm chtěli mít krásné rozkvetlé slunečnice, pole, přírodu. Jenže jsme se nakonec s Vojtou Komárkem a Ondrou Nedvědem, s nimiž jsme měli natáčet, dohodli, že kdybychom šli i s obrazem takříkajíc přímo po textu, možná by to písni spíš ublížilo.

V září jsem šla ke kadeřnici a byla jsem už dost nervózní z toho, že ještě myšlenku videoklipu nemám. Zahrávala jsem si s představou, že by mohl být animovaný, takový pohádkový. Ta kadeřnice ale znala příběh, který se mi asi před pěti lety opravdu stal. Řekla mi, že bych ho do toho klipu měla zpracovat.

Nejdřív mi to přišlo nemožné, měla jsem pocit, že tři minuty je pro ten příběh málo. Jenže pak mi volal Vojta, byl už naštvaný a říkal, že máme-li točit za dva týdny a nevíme, co vlastně, nemůžeme to stihnout. Byla jsem zrovna v jednom parku před nemocnicí. Chodila jsem kolem dokola a vysvětlovala mu, že chci, aby měl klip nějakou hloubku. A potom jsem mu začala vyprávět ten starý příběh. Když jsem ho dokončila, řekl mi, že je hezký a mohli bychom ho natočit.

Se synovcem jsme jednou v prosinci jeli tramvají. Nastoupila mladá slečna, která byla smutná a plakala. Já si vzpomněla na dny, kdy jsem také jezdila tramvají nebo autobusem, měla jsem starosti, smutky a také jsem brečela. Přála jsem si tenkrát, aby za mnou někdo přišel, poklepal mi na rameno a řekl, že to bude dobré. To se ale nestalo.

Chtěla jsem za ní jít a dodat jí naději. Nebyla jsem si ale jistá, jestli je to vhodné, protože jsem vůbec nevěděla, co se jí stalo. Nakonec jsem sebrala odvahu, a když jsme měli se synovcem vystoupit, vytrhla jsem ze svého diáře papír, napsal na něj vzkaz, dala ho slečně do klína a odešla.

Půl roku na to, to už bylo teplo a byly rozkvetlé stromy, jsem byla na místě, na které moc nechodím. Všechno se ten den kazilo, nic se mi nedařilo, byla jsem smutná. Rozbrečela jsem se, nastoupila do autobusu a jela domů. Těsně předtím, než jsem vystoupila, mi někdo zaklepal na rameno a dal mi ten můj papírek.

Ano, přesně ten. Byl na něm můj vzkaz napsaný mým rukopisem. Bylo to neskutečné, vrátil se ke mně. Rozplakala jsem se dojetím.

To bude dobrý.

Poznali jsme se v televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Občas mě vezla domů, nebo naopak na natáčení, protože bydlíme v Praze malý kousek od sebe. Prokecaly jsme v autě spoustu hodin, a i v tom pořadu mi byla velkou oporou. Bylo mi dvacet, neměla jsem žádné velké zkušenosti a často jsem byla trochu bezradná. Ona mě pokaždé podržela. Pojí nás také to, že oba máme známé rodiče.

Když písnička Slunečnice vznikla, přemýšleli jsme se členy mé kapely, s kým bych ji mohla nazpívat. Padaly různé návrhy, především na mladší mužské zpěváky. Já ale nakonec řekla, že cítím, že by to mělo být se ženou, na jejíž koncert bych šla. V tu chvíli byla Marta jasná volba.

Můj táta Felix Slováček je muzikant, máma Dagmar Patrasová zase herečka, která zpívá. Hudbě jsem se tedy nemohla vyhnout, vyrůstala jsem v ní. Jezdila jsem s rodiči na jejich koncerty, na představení, bylo to pro mě naprosto přirozené.

Přesto jsem se jako dítě bránila jít ve stopách rodičů. Spíše jsem dělala všechno, aby se to nestalo. Chtěla jsem se od nich distancovat, což dělám vlastně dodnes. Člověk se ale přirovnání nevyhne, tím spíš, když nakonec dělá stejnou profesi.

Skutečnou lásku k hudbě jsem v sobě našla v pubertě. Začala jsem si psát vlastní písničky a přestala hrát na klavír všechny ty skladby klasiků a zpívat muzikálové písně, které po mně chtěli na hodinách. Všeobecně jsem začala dělat víc muziku, která baví mě.

Velký vliv na mě měl i můj bratr. Je o dvanáct let starší a odmalička do mě sypal skladby Nirvany, Michaela Jacksona, Avril Lavigne, Lucie a dalších. Já si k tomu navíc zamilovala Linkin Park, Pink, My Chemical Romance a další zahraniční, ale i české hudebníky. Ty inspirace jsou ve mně doteď. První písničky, které jsem napsala, a mám je schované v šuplíku s tím, že nikdy nesmí vyjít na světlo, jsou jasná kopie Nirvany a Avril Lavigne.

To ano. Hlas mám podle mě spíš pro popovou muziku než rock.

Poslední dobou to hodně řeším. Nedávno mi někdo řekl, že nemůžu být další zpívající herečka. Ten argument mě dost naštval, protože jsem sama sebe vždycky vnímala hlavně jako zpěvačku. Mám koneckonců ten obor vystudovaný a věnuju se mu řadu let.

V herectví si věřím méně, ale zase je to činnost, která mi vydělá peníze na živobytí. Muzika je má vášeň, takže jsem na osmdesát procent zpěvačka a na dvacet procent herečka.

Stávalo se to a stává doteď. Někdy mi někdo napíše, že nemám hlas, který by se mohl prosadit. Další k tomu přidá, že mi cestičku stejně vyšlapávají rodiče. Dlouho to ve mně vytvářelo určitý blok. Odstranit se mi ho podařilo až v momentě, kdy jsem onemocněla. Přestala jsem to tolik řešit, i když mě doteď pořád bolí, když mi někdo něco takového napíše.

Začala jsem zpívat v poloze, ve které jsem měla zpívat už dávno. Ruku v ruce s tím mi došlo, že hudbu miluju a že chci jejím prostřednictvím lidem něco předávat. Ráda bych je rozveselila, uklidnila, přivedla na dobré myšlenky. Zkrátka názor, že neumím zpívat, už prostě neberu. Vím sama, jaká je pravda a že zpívám dobře.

Nemyslím si, že bych předtím, než jsem onemocněla, byla zásadně jiná. Je ale pravda, že teď si víc věřím a snažím se mít k sobě větší sebelásku. Vůči světu jsem, myslím, lásku chovala i předtím. Vždy jsem se snažila rozdávat radost a dobro. Teď je to ještě umocněné prožitkem té nemoci. Chtěla bych někdy spasit celý svět, i když vím, že to není možné.

Přestala jsem také řešit, co si o mně kdo myslí. Nabízím písničky, které jsou autentické. Dělám je ráda a s láskou. Když se někomu nelíbí, ať je neposlouchá.

Mám skvělou kapelu, dobře si rozumíme a jsme jako rodina. To je strašně důležité, základ toho, abychom mohli dobře spolupracovat. Do toho patří i to, že si umíme vyříkat věci, které jsou problematické. Takže až to bude možné, budeme dál koncertovat. Nové písně tvoříme průběžně.