Zpěvačka a raperka Annabelle: Londýn mi dodal sebevědomí

Jako velmi mladá zpěvačka jste obdržela cenu Anděl v kategorii Objev roku. Jaké to je?

Bylo to vysněný, takže to pro mě zafungovalo jako důkaz, že když něco chcete, může to zabrat. Chtěla jsem ho už delší dobu a producent Filip Vlček mi poradil takový svůj fígl. Když si něco přeju, tak si to dám na tapetu telefonu a pak se to splní. Tak jsem si řekla, že to zkusím, a v lednu jsem si dala na tapetu Anděla a povedlo se.

Máte dobrou angličtinu. Je vaším cílem prorazit někde jinde?

Určitě, ale chtěla bych i tady. Zkouším psát česky a vést to dvěma linkami. Snažíme se i s mým vydavatelstvím podnikat kroky směrem do zahraničí přes spolupráci se zahraničními umělci. A hodně cestuju za producenty, nejčastěji jsem byla asi v Berlíně, pak v Londýně a nedávno v Uppsale.

Máte nějaký velký vzor ze zahraničí?

Mám, ale dost se to mění. Měla jsem dlouho oblíbenou zpěvačku Amy Winehouse, ale nevím, jestli je to úplně můj vzor, co se týče toho, jak žila.

Jednu dobu jsem často koukala na dokument o ní, Amy. Ale čím víc jsem na to koukala, tím víc jsem docházela k tomu, že byla krátkozraká. Zničila si život kvůli chlapovi. Zpěvačky, které mě inspirují i profesně, jsou poslední dobou třeba Gayle nebo Olivia Rodrigo.

Studovala jste hudbu v Londýně. Co to bylo za školu?

Šlo o populární hudbu a vše s ní spojené. Nikdo mě tam neučil zpívat, což si myslím, že je dobře. Tam šlo o obchodní stránku, skládání, hudební teorii, základy produkce. Ale co mě nejvíc naučilo, bylo to město. Poprvé jsem bydlela sama bez rodičů a musela jsem hodně pracovat, abych si mohla dovolit život tam.

Často jsem byla v úzkých, ale to podle mě člověku posílí charakter. Předtím jsem měla brigády, ale byla to víceméně pohodička. V Londýně jsem žila z týdne na týden, pracovala jsem dlouhé směny a stejně to nebyla žádná sláva. Do toho škola a vlastní tvorba. Bylo to těžké, ale dodalo mi to sebevědomí. Vím, že toho dokážu utáhnout dost.

Nepřipadal vám Londýn depresivní?

Ano, bylo to trochu depresivní. Je to počasím. Často prší, a když neprší, tak je zataženo nebo fouká. Přijde jen pár slunečných dnů v létě. Když jsem se vrátila do Prahy, tak jsem si uvědomila, jak často tady svítí slunce.

Teď se chci podívat do Los Angeles. Tam je perfektní počasí. Skoro každý den slunečno, to je víc pro mě.

Co tam budete dělat?

Zatím se tam jedu podívat. Třeba přijedu a zjistím, že je to na mě moc šílené a že se mi tam nelíbí. Zatím mi lidi říkají, že to tam budu buď milovat, nebo nenávidět.

Cestování je vaší velkou vášní?

Cestovat mě baví nejvíc ze všeho. Jednu dobu jsem hodně jela couchsurfing. Na začátku jsem měla strach, couchsurfing funguje tak, že vám cizí lidi poskytnou byt zdarma, může se to zdát trochu podezřelé.

Ale většina z nich to dělá proto, že když sami byli mladší, procestovali spoustu bytů zadarmo, a snaží se to vrátit, splácet hezké zážitky. Komunita couchsurferů byla zábavná, jsou to otevření, skvělí lidé. V Berlíně jsem třeba potkala jednu couchsurferku, která mi nabídla nocleh. Tak jsem k ní šla spát a ukázalo se, že je to kostymérka pro hollywoodské filmy.

Anglické texty si píšete sama?

Píšu. Strašně mě to baví. Je to věc, kterou bych se chtěla pořádně naučit i v češtině. Zkouším to, píšu i pro jiné interprety. Chci, aby se ty texty dostaly víc pod povrch, než jak to bývá v českých popových textech.

A co je vaše velké osobní téma?

Jsem uvnitř trochu smutný člověk a do těch textů to promítám. Snažím se být ve všech písničkách stoprocentně upřímná, napsat, co se děje, říct to polopaticky.

Ke konci minulého roku jsem začala zkoušet psát muziku, která zvedá sebevědomí, protože to vyhledávám i já. Teda kromě chvil, když si chci pobrečet. Když mám normální den, tak si pustím písničky, které jsou o tom, že jsem skvělá a dokážu všechno. Teď jsem pár takových songů napsala.