Článek
Tak mnoho, tak málo je název Vaší výstavy. Co si pod ním máme představit?
Podtitul výstavy a knihy, kterou k ní vydává nakladatelství KANT, zní Fotografie z doby, kdy se tak mnoho muselo a tak málo smělo. Je to velmi subjektivní a taky velmi smutný obraz života mnoha lidí v Československu, Sovětském svazu, Polsku, Bulharsku nebo NDR v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Jejich život se většinou dělil na oficiální a neoficiální část.
V té první se podvolovali unifikovaným požadavkům na chování i vizáž, stádně se zúčastňovali prvomájových průvodů a dalších oficiózních oslav v obavách, aby nepřišli o práci nebo aby se jejich děti dostaly na střední či vysokou školu, neustále sháněli nějaké nedostatkové zboží.
V té druhé části se snažili žít daleko svobodněji v soukromí svých domovů, v hospodách nebo na chatách, užívali si dovolené na Máchově jezeře nebo na Rujáně a sledovali fotbal a televizní seriály. Já ukazuji především tu první část.
Jak těžké bylo před rokem 1989 fotografovat autentický dokument? Proč jste si vybral právě tuto cestu?
Zpočátku jsem se věnoval hlavně inscenované a výtvarné fotografii, ale postupně mě stále více přitahoval dokument. Od sociálních témat jsem se pak dostal k subjektivnějšímu pojetí s důrazem na vícevýznamový podtext. Důležitým tématem se mi stal život obyčejných lidí v době normalizace.
Kdy jste začal?
Od poloviny sedmdesátých let jsem pravidelně fotografoval prvomájové průvody, oslavy Vítězného února a VŘSR nebo spartakiády, kde se obzvlášť intenzivně projevoval rozpor mezi oficiální ideologií a realitou. S Danou Kyndrovou, Jaroslavem Kučerou, Karlem Cudlínem a několika dalšími kolegy jsme tam většinou s ironickým odstupem zachycovali zcela jiné situace než fotoreportéři z oficiálních médií.
Samozřejmě jsme proto někdy upoutávali pozornost příslušníků Státní bezpečnosti či členů Lidových milicí. Občas to znamenalo odebrání filmu, někdy i výslech pro koho vlastně fotografujeme, ale většinou mě zachránilo, když jsem řekl, že fotografuji cvičení pro FAMU, kde jsem tehdy působil.
A pokud tam přišlo nějaké hlášení, liberální vedoucí Katedry fotografie profesor Ján Šmok ho někde ztratil nebo založil. Horší to bylo při fotografování komunistických oslav i běžného života v Moskvě, Sofii nebo Rize, tam i obyčejní lidé hlásili milicionářům, že fotografuji něco nepatřičného.
Od osmdesátých let jste fotografoval na barevný film, ale u zachycování totalitní reality jste setrvával u černobílých fotografií. Chtěl jste zachovat jednu linii?
Prostředí tehdejších měst sovětského bloku bylo většinou zchátralé a smutné a oficiální život byl přes všechnu proklamovanou pestrost dost šedivý, k tomu se daleko více hodila černobílá než barevná fotografie.
Když se zpětně díváte na své fotografie, jaké zažíváte pocity?
Především je to pocit úlevy, že už žijeme jinak. Přes všechny výhrady k různým politikům a jejich činům pořád žijeme v demokracii. Ale mnozí lidé si idealizují předchozí režim.
Zapomínají, v jak zanedbaném stavu byla většina tehdejších měst a vesnic, jak žili v nepravdě a nedůstojnosti, jak se báli otevřeně mluvit, jak se mohlo cestovat nanejvýš do Rumunska nebo NDR, jak se stálo ve frontách na maso, jak groteskně působily portréty komunistických vůdců a nadšená ideologická hesla ve výkladech obchodů nebo v rukách otrávených lidí, kteří se povinně museli zúčastňovat oslav různých výročí a svátků.
S časovým odstupem je zřejmé, že vzrůstá grotesknost mnohých výjevů, protože mladí lidé už je nevnímají prizmatem vlastní zkušenosti a mnohé věci jim připadají absurdnější a přízračnější, než jsme je vnímali my.
Mnoho z vystavených fotografií je na veřejnosti poprvé. Proč právě nyní?
V době, kdy tyto fotografie vznikaly, tedy během Husákovy normalizace, bylo zřejmé, že by je nebylo možno v oficiálních galeriích, časopisech a knihách publikovat bez toho, že by mohly být zneužity a interpretovány zcela jinak, než jsem zamýšlel. To se stalo i některým kolegům, kteří své záběry z komunistických slavností poskytli různým časopisům a tam vyšly v úplně jiném kontextu.
Několik ironicky laděných fotografií se mi v osmdesátých letech podařilo vystavit v liberálně vedené olomoucké Galerii v podloubí, ale mnoho jsem jich ukazoval jenom přátelům a většinu jsem vůbec nezvětšoval a nechal jen v v negativech. Měl jsem neblahou zkušenost s knihou Město, do níž se nám s Pavlem Jasanským podařilo v roce 1983 dostat řadu nepříliš optimistických snímků. Už vytištěná publikace ale byla prohlášena za ideologicky závadnou, deset tisíc výtisků skončilo ve stoupě a kniha nakonec vyšla o rok později s podstatně jiným výběrem fotografií, který udělal Miroslav Hucek.
Po roce 1989 se objevilo mnoho výstav a publikací s fotografiemi autenticky ukazujícími život v totalitě. Měl jsem tehdy pocit, že bych jenom nosil dříví do lesa. Řadu snímků ze sedmdesátých a osmdesátých let jsem proto publikoval až v roce 2014 na výstavě v Muzeu umění Olomouc, k níž vyšla i obsáhlá publikace.
Další jsem přidal o tři roky později do expozice ve Slezském muzeu v Katovicích. Potom na výstavu na Měsíci fotografie v Bratislavě, která byla také představena na festivalu Transphotographiques v Lille a v užším výběru v galerii KUPE v Opavě.
Ale až na současnou výstavu, pořádanou Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze v Domě U Černé Matky Boží, jsem skutečně probral většinu z tisíců negativů z normalizace. Ve spolupráci s kurátorem Janem Mlčochem jsem z nich vybral už téměř finální soubor jak pro expozici, tak pro knihu.
Samozřejmě v souvislosti s blížícím se 30. výročím pádu Berlínské zdi začal být o fotografie ze života v totalitních režimech velký zájem a dostal jsem řadu nabídek na výstavy v zahraničí. Musel jsem proto vytvořit paralelní výstavní soubor, který bude postupně představen na mezinárodním festivalu v portugalském městě Braga, v galerii Pix House v Poznani a v Českém centru v Paříži v rámci doprovodného programu Paris Photo.
Vladimír Birgus
Je fotograf, kurátor, historik fotografie, profesor a vedoucí Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Jeho fotografie byly představeny na 80 autorských výstavách a jsou zastoupeny v řadě veřejných sbírek v ČR, na Slovensku, v Polsku, Francii, Německu, Velké Británii, USA nebo Japonsku.
Je autorem a spoluautorem 65 knih, např. Česká fotografická avantgarda 1918–1948 (Praha a Stuttgart 1999, Cambridge a Londýn 2002), František Drtikol (Praha 2000), Česká fotografie 20. století (Bonn, 2009, Praha 2010) a Intimní svět Josefa Sudka (Paříž a Ottawa 2016).
Výstava Tak mnoho, tak málo je od 9. října 2019 v Domě U Černé Matky Boží v Praze a potrvá do 9. února 2020.