Článek
V závěrečné kapitole se vyznává: „Otec v době, kdy jsem ho znal, byl víc filozof než malíř. Svým myšlením blízký Chelčickému, který ovlivnil také Tolstého, zaměnil, tak jako Tolstoj, svůj cíl za prostředek a stal se z malíře hlasatelem idejí. Byly to ušlechtilé sny o cestě lidstva k míru a všeobjímající lásce, narážející každého dne na děsivou realitu blížící se 2. světové války.“
Ve světle tohoto vyznání působí obsáhlý životopis jako dobrodružný příběh. Kráčí od umělcova narození do skromných poměrů rodiny ivančického soudního úředníka přes jeho studia v Brně, Vídni a Mnichově po pařížský vzestup, působení v Americe a závěr života v Čechách, kde se musel vyrovnat se zklamáním z přijetí svého životního díla – Slovanské epopeje. Doma byl svým způsobem ctěn, ale uznání mluvčích umělecké generace neměl.
Mucha mladší tak připomíná, že tehdy poprvé s trpkostí pocítil, že národ je pojem, který poskytuje jen velmi málo útěchy, jde-li o nepochopení konkrétních lidí, z nichž se skládá. V prvních dnech nacistické okupace byl vyslýchán gestapem, což stárnoucímu, už nemocnému muži nepřidalo. Od podzimu 1938, kdy prodělal zápal plic, nemohl kreslit ani malovat.
„Pokrok lidstva jde křivkou stoupající a klesající jako záznamy o horečce,“ pravil před smrtí. „Stoupá a opět hluboko klesá. Ale celkově přece jen stoupá…“
Tehdy byl jeho syn Jiří v ještě svobodné Paříži, kde se už formovaly čs. zahraniční vojenské jednotky. V nich poté prožil celou válku včetně vylodění v Normandii i důležité zpravodajské činnosti. Francouzský malíř Hofbauer, který byl tehdy v Americe, mu pronajal svůj ateliér. Tentýž ateliér, do něhož se před pětačtyřiceti lety Jiřího otec nastěhoval.
Osobní zkušenost spisovatele, vojáka, zpravodajce Jiřího Muchy dokázala působivě vykreslit společensko-politické podmínky a kulturní kontext prostředí, v němž otec žil a tvořil. Ať už to byla rakousko-uherská Morava, nebo Paříž během přerodu v moderní metropoli.
V knize ožívají osobnosti, které zná dnešní historie jako legendy. Tehdy to byli přátelé Alfonse Muchy, ať už to byl Paul Gauguin, Sarah Bernhardtová, August Strindberg, James McNeill Whistler, či August Rodin. S řadou autentických historek, často úsměvných, působí kniha opravdu jako nekončící taneční rej.