Článek
Jak se zrodila vaše spolupráce s Národním divadlem?
První impuls přišel z vedení Národního divadla s nabídkou spolupráce - to pro nás byl důležitý moment, protože nám tím dali najevo důvěru. My jsme žádali o to, aby inscenace vznikala za podmínek, na jaké jsme zvyklí, protože jsme šli do prostředí sice výjimečného, ale nám neznámého. A ty podmínky jsme dostali. Je to setkání dvou světů, našeho komediantského a kamenného divadla, v jehož rámci se odehrála ještě řada menších setkání s lidmi, se kterými nás práce propojila víc, než jsme si zpočátku mysleli.
Kráska a zvíře není vaším prvním kontaktem s operou, ten jste si vyzkoušeli už při Barokní opeře a Prodané nevěstě bratří Formanů, ale je to první zkušenost z práce s operními pěvci. Petr hovoří v programu o "lovu". Bylo to tak dobrodružné?
Podle toho, co jsme se o operních zpěvácích dočetli, jsme si mysleli, že to jsou strašní lidi, ale oni jsou skvělí a perfektní. A to povídání o lovu vzniklo uprostřed práce, kdy jsme vůbec nevěděli, jak to dopadne, což ostatně nevíme ani dnes. Možná jsme měli štěstí nebo nám někdo poslal do cesty lidi, kteří jsou schopni spolupracovat s komedianty, ale rozhodně jsme v sobě změnili jeden hloupě zakódovaný názor na "operáky". Pravda taky je, že samotné práci předcházel velký konkurs, kterým prošlo mnoho zpěváků.
Do jaké míry ovlivnil vaši fantazii film francouzského režiséra Jeana Cocteaua, k němuž původně Glassova hudba vznikla?
Libreto opery je vlastně totožné s Cocteauovým textem k filmu, což je samo o sobě dost určující. Ve filmu se rychle střídají prostředí pomocí střihu a s tím jsme se museli naučit pracovat. Střih je zakódovaný i v samotné muzice, právě proto, že vznikala jako zvukový pás k filmu. Hodně to ovlivnilo dekoraci a princip, jak to celé inscenovat. Kdyby to bylo psané jako divadlo, asi by se s tím pracovalo jinak. Film jsme si museli znovu pustit, protože text obsahuje věty, které bez akce na plátně nepochopíte. Takže dnes už nejsme schopni odlišit, do jaké míry nás film ovlivnil a odkud jsme brali nápady. Možná, že nějaké podobnosti s filmem v inscenaci objevíte, ale je to i tím, že jsou zakódované v textu libreta.
Jako tvůrci jste vstoupili do Národního divadla poprvé. Co pro vás Národní znamená?
Tohle divadlo má smůlu v tom, že ho jakoby všichni znají, všichni vědí, kde se nachází, všichni si pod tím pojmem dovedou cosi představit, ale málokdo z naší generace do něj opravdu pravidelněji zabrousí. Pro mnoho našich kamarádů je Národní divadlo jen historická hodnota a to je škoda, mělo by být víc otevřené lidem, kteří na některé inscenace prostě nepřijdou. Je to zakleté.
Před pěti lety se pokusil váš otec režisér Miloš Forman prolomit to, o čem hovoříte, svou inscenací Smetanova Dalibora. Ovšem proti jeho záměru, ještě daleko před vlastní prací na inscenaci, se zdvihl takový odpor, že otec na své hostování v Národním divadle raději rezignoval. Jak se na to díváte?
To byl hodně nešťastný případ. Tehdy jsme ani netušili, do jaké míry to tátu mrzelo. A nedá se říct, že je to už odbytá záležitost, i když to šlo do ztracena. On byl velmi zaskočený tím, že tady někdo kritizoval jeho práci ještě před tím, než se cokoli odehrálo. A to jsou přesně ty věci, které prostor Národního divadla uzavírají mnoha lidem. Je výhoda tohoto vedení ND, že se nebojí dát prostor jiným názorům. Ono to nejde ráz naráz, ale je důležité už to, že se tu mohou některé názory vůbec objevit. Protože v opačném případě se často zabrání vzniku věcí, které by z určitého stanoviska byly kritizovatelné, ale umožní jiný úhel pohledu. Aspoň trochu nabourávat mýty je povinností každého tvůrce, jinak by se tu za chvíli nedalo nic dělat a Národní jen za vstupné ukazovat turistům.
Jste milovníky specifických prostorů - hráli jste divadlo v Boudě, na ostrově, ve stanu, na lodi... Má pro vás "zlatá kaplička" stejnou přitažlivost, charisma?
Pro nás je vždycky důležité být s prostředím v kontaktu, je to inspirativní a napínavé. Teprve když jsme do tohoto prostoru vstoupili, uvědomili jsme si, jak je výjimečný, jakou má náladu, charakter, atmosféru a jak se s ním nádherně spolupracuje. Totéž jsme zažili na Střeleckém ostrově, na lodi nebo v Boudě, ten prostor má sám o sobě velkou sílu. A taky nás překvapilo, že vzdor velkým vzdálenostem tu funguje intimita mezi jevištěm a hledištěm. Dokonce víc než ve stodole v Želkovicích, kde jsme inscenaci zkoušeli.
Kráska a zvíře byla "jednorázovka" nebo plánujete další spolupráci s Národním divadlem?
Do Národního divadla se člověk nemůže vnutit. To záleží na jiných, ne na nás. (My si o tom s chlapci ještě po premiéře popovídáme, dodal vedle stojící šéf opery ND Jiří Nekvasil.)