Článek
Nová díla a malby z nedávných výprav do Konga a Tasmánie můžeme vidět v pražské galerii Kvalitář. Výstava nese název Urpflanze a probíhá do 14. června.
Cestujete a pobýváte v přírodě, malujete ji. Jaká podle vás je?
Příroda je démon. My máme tendenci ji vnímat jen jako příjemné pozadí našeho života, protože jsme vyrostli v tisíce let pěstěné evropské zahrádce. Vlastně to hezky ilustruje pojem „městská zeleň“, ne stromy, křoví, prostě „zeleň“ jako kulisa.
Kdo z nás ale doopravdy vidí, co vše je příroda? Není to jen pozadí nedělního výletu, ale i kůrovec, požár a vichřice. Příroda je i rakovinný nádor, sopečná erupce, ale i vražda v afektu nebo rozmnožovací pud, se kterým je tolik zábavy a starostí.
Přírodu nejde neslyšet a nebýt s ní spojen. Jde si ji jen uvědomovat, nebo ne.
Výstava nese tajemný název Urpflanze. Vysvětlete ho, prosím…
Znamená to prarostlina. Je to Goetheho termín, kterým rozuměl ideální „rostlinu“, která má vše, co dělá rostlinu rostlinou, a nic navíc.
Původně jsem s prarostlinou pracoval jako s konceptem. Chtěl jsem sledovat vývoj nejstarších suchozemských rostlin, ty pomyslné „praformy“.
Nakonec se z toho stalo odhalování „prarostliny“ ve mně samém. Všeho, co ve mně je skryto za rouškou bdělého denního vědomí, a přitom žije svým vlastním, skrytým životem. Jen tu a tam prorůstá i na povrch a nakonec ovlivňuje všechno, co dělám, myslím, říkám.
Malíř Adam Kašpar
Adam Kašpar (*1993) absolvoval Ateliér Malba 4 (prof. M. Mainer) na pražské AVU a je považován za jednu z nejvýraznějších osobností současné české realistické malby.
Ve své práci se zabývá pradávným vznikem přírody a stejně tak i jejím zánikem. Život krajiny ho fascinuje jako komplexní fenomén a zajímá se nejen o existenci rostlin, ale i o bytí „neživých“, anorganických přírodních materiálů, jakými jsou skály, kameny, nebo třeba v nejnovějším cyklu vesmírné objekty.
Goethe byl i botanik, měl v oblibě náduť, léčivku z Madagaskaru. Máte také oblíbený strom, rostlinu?
Miluji jedle nejvíc ze všech stromů světa! A pak samozřejmě všechny ty primitivní prarostliny – kapradiny, přesličky, plavuně, mechy a játrovky…
Obrazy na výstavě odkazují na vaše cesty do afrického Konga a ostrovní Tasmánie… Čím se výpravy lišily?
Ty cesty byly úplně jiné, nelze je srovnat. Tasmánie byla krásná a divoká, můj první kontakt s temperátními pralesy, měsíční studium kapradin v terénu, cesta na způsob vědecké expedice z 19. století.
Kongo bylo až na dřeň. Není v mých silách tady v rychlosti popsat, proč přesně a jak, ale byl to silný dotyk s temným, primordiálním světem, který žije pod povrchem věcí i ve mně samotném.
Kurátor Jan Dotřel označil na vernisáži výstavu jako „přelomovou“, do tvorby vstupuje prvek destrukce, třeba ohně. Proč?
„Stalo se“ mi Kongo. A tím nemyslím, že jsem tam viděl požáry, tak jsem je začal malovat. Viděl jsem je už předtím, v Tasmánii a Českém Švýcarsku, ale najednou pro mě začalo být strašně důležité téma rozvratu.
A nevnímám ho vůbec negativně. Právě naopak. Je to pro mě uvolnění, provalení hráze, krajina, která se osvobozuje od rigidního řádu, který jsme jí vtiskli. I já sám se osvobozuji od konvencí a omezení, které jsem zbytečně přijal.
Takže je to nakonec invokace, vzývání velké divokosti, která spí ve věcech, v zemi i v nás.
Výstava je inspirovaná přírodními cykly, destrukcí a transformací. Je odvážným krokem v Kašparově tvorbě.
Tvoříte v plenéru (venku), což je náročné. Mění se světlo, počasí, limituje velikost pláten…
Na práci venku je skvělý ten pocit „být tam“ a zakoušet to místo přímo.
Plenér je ale totálně diskomfortní. Není to bůhvíjaká skvělá zábava. Některé věci ale v ateliéru udělat nejdou. Nebo nejdou do té doby, dokud je nepochopíte venku.
Do velikosti plátna 60-70 cm maluji všechno v přírodě. Větší obrazy pak samozřejmě v ateliéru, podle fotek, skic nebo plenérových obrazů.
V ateliéru mám větší svobodu, mohu pracovat podle sebe a třeba i formálně víc experimentovat.
Stromy mezi sebou komunikují, pomáhají si a mají emoce. Co cítíte, když jste mezi nimi a malujete je?
Nikdy jsem nevnímal stromy jako úplně samostatné organismy, to je pro mě spíš les jako takový. Jinými slovy: les je jako tělo a jeden strom jen jako buňka v něm…
A nakonec je takové tělo celá země, což je stará myšlenka… a vstoupit do lesa znamená pro mě ponořit se do srsti tohohle velkého zemského zvířete, čichat jeho pot a cítit tep a rytmus dechu. Je to pro mě celostní zážitek.
V lese je ticho a lidé se bojí vnitřního ticha. Přehlušují se, naplňují zvenčí. Jak je to u vás?
Je naprosto pochopitelné vyhýbat se tichu a samotě, kontaktu se sebou samým, protože ty věci, co tam uvnitř žijí svým vlastním životem, nejsou jen dobré. Chce to velkou odvahu jim čelit.
Klid je vždycky až po boji, až v oku bouře. Tam uvnitř číhá lidská příroda, nepoznaná, tušená, krásná i děsivá, tak jako příroda vnější.
Prozradíte vlastní hluboké obavy či strachy?
Jestli mám být konkrétní, a vypíchnout jeden vnitřní konflikt, který je teď na pořadu dne, tak je to nesoulad a boj mezi vědomým/kulturním/racionálním a nevědomým/přírodním/instinktivním.
Mohutně se propsal do této výstavy. Může to znít vágně, ale mohl bych popsat desítky stran konkrétními pocity a situacemi, do kterých tenhle nelad vstupuje.
Plánujete nové cesty do divoké přírody, další výstavu?
V zimě bych měl jet do ekvádorských pralesů, ale nevím, jestli na to ještě mám odvahu. Těším se i na další výstavu. Tematicky bude úplně jiná, řekl bych nečekaná, ale nechte se překvapit…
Jaké máte „prosté radosti života“?
Radosti všedních dnů? Pít kvalitní čaj a koukat na hory. Nevím, proč musím v životě dělat vůbec něco dalšího…
