Článek
Pokud však někdo očekává, že se v publikaci dočte nějaké pikantní podrobnosti o jeho intimním životě, bude nejspíš zklamaný. Uzel postavil svou knížku na humorných, kuriózních i velmi osobních zážitcích z nejrůznějších období svého života, včetně válečného dětství.
Knížek, nad kterými se budete usmívat a místy i chechtat, není na trhu nikdy dost, zvlášť v pochmurné koronavirové době. To, co ale z Uzlových životních peripetií zaznívá stejně silně jako humor a místy i nadsázka, je všudypřítomná absurdita. U lidí, kteří podobně jako on zažili čtyři změny režimů a deset prezidentů, tomu asi nemohlo být jinak.
Někdy jsou ty paradoxy jemné, jindy do očí bijící. Třeba ty z přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy od pana faráře dostal s věnováním knihu o africkém misionáři za nejlepší účast na májových mariánských oslavách a ve stejné době pak knihy Jak se kalila ocel nebo Příběh opravdového člověka, tentokrát s věnováním od pionýrských vedoucích. Jak sám uvádí, z prvomájového průvodu mířil tehdy do kostela.
Výmluvná je v tomto směru třeba i vzpomínka jeho strýce Karla, důlního specialisty a zámožného muže, který za první republiky utrácel hodně peněz za cestování a veselé večírky s děvčaty. Často s nimi jezdil na šilhéřovský zámek. V jeho prostorách přebíral doktor Uzel v osmdesátých letech Rudý prapor ministerstva zdravotnictví a za dalších dvacet let tu měl sexuologickou přednášku na odborném semináři.
Když vyprávěl tehdejší ředitelce o bujarých večírcích strýce a o přebírání Rudého praporu, řekla mu, že v tomhle směru se zase tolik nezměnilo. Nejrůznější večírky tam pořádají stále, jen ty „prapory“ mají teď jinou barvu.
